Z vyprávění mojí manželky o své matce.
Matka (máti, jak jí děti nazývaly), vychovala svých 5 dětí. Jistě měla v sobě pro své děti vyvinutý ten správný mateřský cit. A nejen pro své děti, ale i pro cizí. Popisuji jednu příhodu z jejího mladšího života, kdy zachránila tonucí se větší dítě hrající se s několika dalšími dětmi na břehu rozvodněného potoka Rokyténka, které spadlo do vody a proud je unášel dále. Jméno jak její i její rodiny si již nepamatuji.
Matka mojí manželky bydlela poblíž a když viděla na dvorku co se stalo, rychle běžela po proudu, aby předběhla tonoucí a pak skočila do rozvodněného potoka a tonoucí dítě vynesla na břeh. Dítě bylo ještě v dobrém zdravotním stavu. Dotyčná zachráněná pak i v dospělosti, když se se zachránkyní potkala, vždy říkala, že ona je její matka, když ji zachránila od utonutí.
Po tomto dávném konečném radostném závěru záchrany dítěte, píši o již o jiném neradostném vzpomínání manželky na svoji matku z doby války, snad již v blížícím se jejím konci. Také jistě zde sehrál svoji úlohu mateřský cit.
Totiž na volném prostranství asi uprostřed Rokytnice poblíž cesty, cvičil německý voják skupinu svých vojáků svým silným hodně hlasitým hlasem tím svým opakovaným povelem “nieder, auf” “nýdr, auf”.
Cvičení vojáci byli asi jen ještě odrostlejší děti a na hodně hlasitý povel museli cvičit nehledě na svůj věk.
Nahodile šla kolem matka mojí manželky. Když viděla cvičení a křik vojáka na cvičící, jistě ve svém vyšším věku zapůsobil v ní ten její mateřský cit, že se chtěla mladých německých vojáků zastat. Rázně vykročila a šla k německému cvičiteli, kterému česky stačila říct že “jsou to ještě děti”, ale než dořekla, německý voják vzkřikl ještě více a hlasitěji než dosud, něco řekl neměcky a rukou ukázal k odchodu.
Matka všechny city hned přešly a úprkem běžela domů. Doma si sedla v kuchyni na své oblíbené místo u kamen, zcela bez řeči, ani nejedla až do večera. Asi stále meditovala nad svým nerozvážným činem. Až později přiznala, že měla velkou obavu z toho, jak by asi ve svých sukních to německé “nýdr, auf” prováděla, kdyby to německý voják po ní požadoval.

Jak se prováděl detailní prodej mléka mlékarensky ošetřeného spotřebitelům, to vím dobře. V našem domě vedle našeho vchodu měla svůj prodej mléka v pronajaté menší místnosti mlékařka paní D. Hlavním vybavením byl velký kastrol o obsahu snad více než 50 litrů a pak naběračky 0,25 a 0,5 litrů, kterými mléko nabírala a nalévala do přinesených nádob, byly to hlavně menší konvičky.
Když z mlékárny dovezli konve s mlékem, byly to konve o bsahu 25 litrů, mlékařka mléko nalila do zmíněného velkého kastrolu a svým přicházejícím zákazníků naběračkou nalila žádané množství mléka, přijala peníze a prodej byl proveden.
Naběračky měla zavěšeny na okraji nádoby a byly ponořeny v mléce, než zase obsluhovala dalšího zákazníka. Také jsem celkem providelně chodil s konvicí takto mléko u mlékařky kupovat.
V následné době, již nevím kdy, byl takový prodej mléka zrušen a mléko se kupovalo jen v běžném obchodě v litrových skleněných vratných lahvích. Byly uzavírány hliníkovou folií s vyznačením údajů mlékárny.
V pozdější době se mléko prodávalo plněné do sáčků z plastické hmoty o obsahu 1 litr. Sáčky byly uzavřeny svárem. Někdy se stalo, že svár nebyl pevný a mléko vytékalo. Takový vadný sáček se jistě nekoupil.
Před několika roky byl prodej mléka v sáčcích zcela zastaven. Domnívám se, že to bylo také ze zdravotních důvodů.
A tak prodej mléka se provádí až dosud v PE plastových lahvích, se štoubovým uzávěrem, který plní i funkci jak zabránit případnému otevření a zpětnému zavření lahví a to tím způsobem, že vrch zátky se od spodní části při šroubování odtrhne. Prázdné láhve se mají vracet do určených kontejnerů. Takto se prodává běžné čerstvé mléko. Některé potravinové řetězce prodávají mléko ve svých papírových krabicích se šroubovým uzávěrem.
Trvanlivé mléko se stále prodává v hranatých krabičkách o obsahu 1 litr, zhotovené ze zvláštního papíru. Krabička se otevře za účelem jajího vyprázdnění odstřižením vyznačeného místa na rohu uzávěru.

Rozpisem mlékárny byly pevně stanoveny dodávky čerstvého nadojeného mléka do mlékárny. Denní dodávky se doma zapisovaly do formuláře obdrženého z mlékárny.
Pokud si pamatuji, mléko vykupovala dle stanoveného rozpisu Mlékárna ve Velkých Karlovicích. Po válce byla zrušena. I v naší vesnici byla stanovena místa, kde denně dojíždělo auto mlékárny s plechovými konvemi o obsahu 25 litrů.
Do těchto konví se vlilo přinesené mléko ve vlastních nádobách o obsahu od 2 do 5 litrů, dle toho kolik mléka v nich jednotliví chovatelé dobytka přinesli. Když krávy určitého času nedojily, dodávka mléka se zase uskutečňovala tak, že celkový rozpis dodávek musel být zachován.
Po převzetí pracovníkem mlékárny doneseného mléka učinil patřičný záznam dodávky na předpis, vše bylo průkazné.
Měli jsme jen tak u sebe nesouhlasné stanovisko při proplácení dodaného mléka na předpis. Vždy za určitou dobu mlékárna odebírala vzorky dodaného mléka na zjištění tučnosti a dle jejího výsledku pak proplácela jednotlivým dodavatelům dodané mléko.
Po obdržení vyúčtování a peněz za dodávku mléka jsme měli téměř vždy dojem, že mlékárna nám vykázala nízkou proplácenou tučnost mléka. Protože jsme však pro náš názor neměli jiný rozbor tučnosti mléka, tak jsme ani nic vůči plékárně nepřipomínkovali.

Vzpomínám si, že za války byly občas prováděny také kontroly na zásoby, a to na podzim, po sklizni obilí.
Pokud se týkalo našeho domu a polního hospodářství, neměli jsme zase nikdy tak velkou úrodu, která by byla jako nadbytečná pro naši vícečlennou rodinu, která žila ve společné domácnosti.
Přesto jsme po sklizni obilí a jeho výmlatu nějaké nevelké množství drobného krmného obilí, dle toho jaká byla jeho úroda, se snažili uložit ve stodole ve slámě, aby nebylo vše na půdě dostupné pro nahodilé kontroly. Za války to jinak nešlo. Když jsme našim kravským potahem prováděli všechny i polní práce, jako byla orba, a vše co s tím souviselo, krávy musely být dostatečně krmeny i trochu jaderným krmivem, nejen řezankou ze slámy. A obzvlášť, když byla v době sucha menší sklizeň sena.
Při mých myšlenkách na kontroly na zásoby si vzpomínám na vzdálenějšího souseda, který neměl pole, neměl tedy ani žádné zásoby.
Kontrolující trojice kontrolorů při odchodu z jeho domu, když na půdě ani jinde nenašli zásoby se vyjádřili známým rčením: “blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se kde co schová”.
V naší vesnici kontroly na zásoby nebyly tak úspěšné, aby následně museli zemědělci zvýšit povinné dodávky.

Ze vzpomínek mojí manželky.
Dobrý, chutný chleba za války, ovšem na potravinové lístky, pekl ve své malé pekárně uprostřed Rokytnice pekař Markynter.
Pekl jen chleba, bílé pečivo jako rohlíky nepekl. Denně napečený chleba měl hlavně pro místní spotřebitele, kteří chodili do pekárny kupovat, včetně zásobování obchodu a restaurace v Rokytnici. Chleba tam sám nerozvážel, neměl koně a pekařský vozík, jak bylo běžné v jiných pekárnách. Nevím již jakým způsobem ke spotřebitelům vozil, asi je sám nosil či vozil na kole.
Za války byl příděl mouky pro další pečení chleba limitován pekaři získanými ústřižky potravinových lístků.
Pekař Markynter, aby s moukou vyšel, odebral zpátky z obchodu případně neprodaný chleba za tím účelem, aby jej přidával rozmočený a s novou moukou do zadělaného chlebového těsta. Pekař tak zužitkoval s moukou i starý chleba, kterého však asi nebylo mnoho vzhledem k menšímu objemu pečení v jeho pekárně.
A je zajímavé, že na chuti takto upečeného chleba to neubralo. Snad byl jen chleba trochu více tmavý. Za války se vlastně u spotřebitelů chleba na takovou věc nebral zřetel. Hlavně, že chleba denně byl.
Markynterova malá pekárna po válce tak nějak sama zanikla. Ani si již nevzpomínám, v kterém domě v Rokytnici byla a co teď tam je. Asi byla přestavena na byt.
Když píši o pekaři Markynterovi, musím se zmínit i o jeho osobní vlastnosti, která sice s pekárnou nesouvisela. Tak nějak nepravidelně, asi když potřeboval změnu z opakované činnosti pekaře, navštěvoval svoji hospodu, byla také v Rokytnici. Určitě tam neseděl jen tak při “sedmistupňovém protektorátním pivě”, že bylo něco i tvrdšího.
A tak vždy, jako dle opakovaného scénáře, před půlnocí, šel pekař Markynter trochu vrávoravým krokem k domovu. A jako vždy si do kroku přizvukoval občasným velmi hlasitým voláním:”Ať žije Ruda, ať žije Ruda, ať žije Rudáááá!”.
Nikdo se nedozvěděl, kterého svého “Rudu” tak opěvoval.
Na druhé straně přes cestu na břehu potoka Rokyténky, měl vlastní větší pekárnu pekař Trunečka. Pekl denně větší sortiment chleba i rohlíků. Svému širšímu okruhu zákazníků z řad obchodníků dodával pečivo vlastním povozem.
Ani tato pekárna netrvala po válce dlouho, musela ustoupit panelové výstavbě bytů v sídlišti Rokytnice.

Můj otec vstoupil na italské frontě do Čs. legií. Psal jsem dříve již ssmostatný příspěvek. Tentokrát ještě píši o jiné drobné záležitosti vztahující se k mému otci legionáři.
Legionářská obec vydávala svůj legionářský časopis. Již nevím, jak často a jak dlouho byl vydáván. Jeho název byl “V Boj”. Také můj otec jej odebíral. Vzpomínám si, že několik čísel měl a jako památné výtisky je občas četl. Byla to pro něj hodnotná památka. Měl jej mezi svými osobními věcmi. A nám dětem tyto výtisky jen někdy půjčil, když jsme chtěli vidět v časopisu obrázky.
Žel přišla německá okupace naší vlasti s válečnými zlými skutečnostmi, dotýkajícími se každého našeho občana.
V čase heydrichiády měl otec obavy, co by se asi mohlo u nás doma stát, kdyby při nějaké kontrole našli tento legionářský časopis.
Asi jsme byli hodně vystrašeni, žádná skrýš, kde by se výtisky časopisu schovaly, se nám nezdála vhodná. Určitou dobu byly ukryty ve “veteši” za komínem, také pod korytem ve chlévě v řezance pro dobytek. Všude ale se strachem.
Otec nejistotu a strach ukončil tím, že mu milý legionářský časopis v kamnech spálil. Až po dnešní dobu jsem tomu nerad a jsem stále na sebe i mrzutý, že jsme takovou památku na otce dobře neochránili. Na mého otce, italského legionáře z 1. světové války mám jako památku pouze jeho legionářský průkaz. Z něho se dá číst, že do legií v Itálii vstoupil v dubnu roku 1918, sloužil v části 33. pluku u 3. praporu ve vozatajstvu a dva dopisy, které psal své manželce z působení legionářů na Slovensku. V těchto dopisech se velmi zajímal o rodinu, děti a manželku.
Těchto dokumentů si vážím a mám je jako cennou a milou vzpomínku na svého otce.

Z jihu od Rakouska byly v protektorátním rozhlase hláseny možnosti bombardování spojeneckým letectvem, když by se letectvo blížilo k našemu území. Na pracovištích platil zákaz mít rozhlasový přijímač.
Uvítal jsem návrh jednoho mého spolupracovníka, který pracoval v elektrooddělení, kde měli možnost poslouchat v rozhlase situaci o letech bombardovacích svazů, že mne upozorní telefonicky, když by spojenecké bombardéry mohly letět nad naše území. Měli jsme smluven určitý kód, byl to zkrácený název nějakého výrobku ve Zbrojovce. Když by mi jej telefonicky sdělil, znamenalo by to pro mne upozornění, jaká je situace, abych se připravil.
Pamatuji si, že ani Zbrojovka, ani město Vsetín s okolím nebylo bombardováno. Jenom jednou, už si nepamatuji v kterém válečném roce to bylo, byl po poledni vyhlášen v závodním rozhlase letecký poplach, což znamenalo pro každého zaměstnance, urychleně opustit pracoviště a běžet do prostorů mimo závod, určených pro ochranu v případě bombardování.
Pro zaměstnance z dolní části závodu to byly neobydlené prostory ve Vesníku a u Valové skály, kam jsme doběhli a čekali.
Letadla přeletěla bez bombardování. Vzpomínám si jen, že nad našim prostorem za letu tankovali do letadel pohonné hmoty a jeden prázdný kanystr dopadl poblíž vesnice u města. Už si nepamatuji u které.
Z našeho shromáždiště po skončení náletu jsme se již do závodu nevraceli. Šli jsme k městu a vyšli na komunikaci nad zámkem, odkud jsme se rozešli k vlakům, či autobusům nebo pracovníci ze Vsetína byli již doma. Druhý den ráno se šlo do práce jako obvykle.