Ze vzpomínek mojí manželky.
Dobrý, chutný chleba za války, ovšem na potravinové lístky, pekl ve své malé pekárně uprostřed Rokytnice pekař Markynter.
Pekl jen chleba, bílé pečivo jako rohlíky nepekl. Denně napečený chleba měl hlavně pro místní spotřebitele, kteří chodili do pekárny kupovat, včetně zásobování obchodu a restaurace v Rokytnici. Chleba tam sám nerozvážel, neměl koně a pekařský vozík, jak bylo běžné v jiných pekárnách. Nevím již jakým způsobem ke spotřebitelům vozil, asi je sám nosil či vozil na kole.
Za války byl příděl mouky pro další pečení chleba limitován pekaři získanými ústřižky potravinových lístků.
Pekař Markynter, aby s moukou vyšel, odebral zpátky z obchodu případně neprodaný chleba za tím účelem, aby jej přidával rozmočený a s novou moukou do zadělaného chlebového těsta. Pekař tak zužitkoval s moukou i starý chleba, kterého však asi nebylo mnoho vzhledem k menšímu objemu pečení v jeho pekárně.
A je zajímavé, že na chuti takto upečeného chleba to neubralo. Snad byl jen chleba trochu více tmavý. Za války se vlastně u spotřebitelů chleba na takovou věc nebral zřetel. Hlavně, že chleba denně byl.
Markynterova malá pekárna po válce tak nějak sama zanikla. Ani si již nevzpomínám, v kterém domě v Rokytnici byla a co teď tam je. Asi byla přestavena na byt.
Když píši o pekaři Markynterovi, musím se zmínit i o jeho osobní vlastnosti, která sice s pekárnou nesouvisela. Tak nějak nepravidelně, asi když potřeboval změnu z opakované činnosti pekaře, navštěvoval svoji hospodu, byla také v Rokytnici. Určitě tam neseděl jen tak při “sedmistupňovém protektorátním pivě”, že bylo něco i tvrdšího.
A tak vždy, jako dle opakovaného scénáře, před půlnocí, šel pekař Markynter trochu vrávoravým krokem k domovu. A jako vždy si do kroku přizvukoval občasným velmi hlasitým voláním:”Ať žije Ruda, ať žije Ruda, ať žije Rudáááá!”.
Nikdo se nedozvěděl, kterého svého “Rudu” tak opěvoval.
Na druhé straně přes cestu na břehu potoka Rokyténky, měl vlastní větší pekárnu pekař Trunečka. Pekl denně větší sortiment chleba i rohlíků. Svému širšímu okruhu zákazníků z řad obchodníků dodával pečivo vlastním povozem.
Ani tato pekárna netrvala po válce dlouho, musela ustoupit panelové výstavbě bytů v sídlišti Rokytnice.

Můj otec vstoupil na italské frontě do Čs. legií. Psal jsem dříve již ssmostatný příspěvek. Tentokrát ještě píši o jiné drobné záležitosti vztahující se k mému otci legionáři.
Legionářská obec vydávala svůj legionářský časopis. Již nevím, jak často a jak dlouho byl vydáván. Jeho název byl “V Boj”. Také můj otec jej odebíral. Vzpomínám si, že několik čísel měl a jako památné výtisky je občas četl. Byla to pro něj hodnotná památka. Měl jej mezi svými osobními věcmi. A nám dětem tyto výtisky jen někdy půjčil, když jsme chtěli vidět v časopisu obrázky.
Žel přišla německá okupace naší vlasti s válečnými zlými skutečnostmi, dotýkajícími se každého našeho občana.
V čase heydrichiády měl otec obavy, co by se asi mohlo u nás doma stát, kdyby při nějaké kontrole našli tento legionářský časopis.
Asi jsme byli hodně vystrašeni, žádná skrýš, kde by se výtisky časopisu schovaly, se nám nezdála vhodná. Určitou dobu byly ukryty ve “veteši” za komínem, také pod korytem ve chlévě v řezance pro dobytek. Všude ale se strachem.
Otec nejistotu a strach ukončil tím, že mu milý legionářský časopis v kamnech spálil. Až po dnešní dobu jsem tomu nerad a jsem stále na sebe i mrzutý, že jsme takovou památku na otce dobře neochránili. Na mého otce, italského legionáře z 1. světové války mám jako památku pouze jeho legionářský průkaz. Z něho se dá číst, že do legií v Itálii vstoupil v dubnu roku 1918, sloužil v části 33. pluku u 3. praporu ve vozatajstvu a dva dopisy, které psal své manželce z působení legionářů na Slovensku. V těchto dopisech se velmi zajímal o rodinu, děti a manželku.
Těchto dokumentů si vážím a mám je jako cennou a milou vzpomínku na svého otce.

Až dosud teplejší počasí přálo sklizni teplomilných odrůd okurků, rajčat a paprik.
Ovšem nejen podle meteorologického hlášení v rozhlase a televizi, také fakticky pociťujeme značné ochlazení, ohrožující další dozrávání ve foliovníku.
Co zbývá než pečlivě sledovat aby nepřišly “ty přízemní mrazíky”. To by znamenalo učinit sklizeň i nedozrátých plodů.
Dosud sklizené zralé plody byly v dostatečném množství, takže i když něco pomrzne a nesklidí se, bude to stále v pořádku.

Z jihu od Rakouska byly v protektorátním rozhlase hláseny možnosti bombardování spojeneckým letectvem, když by se letectvo blížilo k našemu území. Na pracovištích platil zákaz mít rozhlasový přijímač.
Uvítal jsem návrh jednoho mého spolupracovníka, který pracoval v elektrooddělení, kde měli možnost poslouchat v rozhlase situaci o letech bombardovacích svazů, že mne upozorní telefonicky, když by spojenecké bombardéry mohly letět nad naše území. Měli jsme smluven určitý kód, byl to zkrácený název nějakého výrobku ve Zbrojovce. Když by mi jej telefonicky sdělil, znamenalo by to pro mne upozornění, jaká je situace, abych se připravil.
Pamatuji si, že ani Zbrojovka, ani město Vsetín s okolím nebylo bombardováno. Jenom jednou, už si nepamatuji v kterém válečném roce to bylo, byl po poledni vyhlášen v závodním rozhlase letecký poplach, což znamenalo pro každého zaměstnance, urychleně opustit pracoviště a běžet do prostorů mimo závod, určených pro ochranu v případě bombardování.
Pro zaměstnance z dolní části závodu to byly neobydlené prostory ve Vesníku a u Valové skály, kam jsme doběhli a čekali.
Letadla přeletěla bez bombardování. Vzpomínám si jen, že nad našim prostorem za letu tankovali do letadel pohonné hmoty a jeden prázdný kanystr dopadl poblíž vesnice u města. Už si nepamatuji u které.
Z našeho shromáždiště po skončení náletu jsme se již do závodu nevraceli. Šli jsme k městu a vyšli na komunikaci nad zámkem, odkud jsme se rozešli k vlakům, či autobusům nebo pracovníci ze Vsetína byli již doma. Druhý den ráno se šlo do práce jako obvykle.