V průběhu let okupace se vysoce zvýšil počet zaměstnanců ve Zbrojovce Vsetín. Musela být řešena otázka jejich dopravy do závodu, což byl velký problém.
Soukromí autodopravci zajišťovali jen určitý počet autobusových spojů. Autobusy použivali již všichni zaměstnanci. Na Dolním náměstí bylo parkoviště všech autobusů jezdících do Zbrojovky.
Počet autobusů, které jezdily z okolních obcí do závodu neúměrně stoupal a když se k tomu připočetly i autobusy jedoucí přímo ze Vsetína do závodu, byl to údaj o nebývalém rozsahu přepravy zaměstnanců do Jasenic a to tam i zpátky.
Z důvodu nedostatku pohonných hmot musely být u přepravců počty autobusů částečně sníženy. Jezdící autobusy byly nejen “vytíženy”, ale doslova “přecpány”. K přepravě zaměstnanců byly nouzově používány i náklaní auta, bez jakékoli úpravy snadnějšího nastupování a vystupování. Vystupování z korby nákladního auta se rovnělo seskakování. V každodenní tlačenici jak se dostat nějak do autobusu či do nákladního auta bylo na každém jednotlivci, aby se do dopravního prostředku “se zdravou kůží” dostal. Byla to skutečnost, provázená i určitým zdravotním rizikem.
Vzpomínám si na spolupracovníka Aloise S., který v té nepředstavitelné tlačenici se snažil vyšplhat po sklopené bočnici nákladního auta dovnitř auta a když byl téměř ve voze, sklouzla mu po bočnici auta noha a padal zpátky na zem. Při pádu zachytil prstýnkem na ruce o zajištění bočnice proti jejímu samovolnému otevření a sedřel si na prostředním prstě kůži až na kost prstu.
Také spolupracovnici Drahomíra M. ve snaze dostat se do nákladního auta z něho spadla zpátky na zem. Sukně jí vyletěly navrch ale nikdo se jí nesmál, okolo stojící jí rychle pomáhali vstát. Bylo mnoho jiných poranění.
Situaci v přepravě mohlo řešit jen budování vlečky z nádraží Vsetín do závodu Zbrojovky v Jasenicích. Stavba byla zahájena asi v roce 1944. Jak si vzpomínám, byli na stavbu totálně naseni učitelé.

Válečná plná denní pracovní doba byla i v sobotu. Pracovalo se tak i ve Zbrojovce ve Vsetíně. Mnozí pracovníci, kteří byli ze vzdálených míst, by časově nestihli jen v jednom dnu v neděli navštívit domov a včas se vrátit. Byli odkázáni na internátní pobyt s kulturou poskytnutou jednak ochotnickým divadlem a závodním kinem. Mnozí podnikali nedělní vycházky a i delší pěší tůry do přírody. Jistě se každý snažil aby v daných podmínkách našel ty své vlastní vyhovující možnosti jak prožít volný čas a to i po pracovní době. Hodně se na internátě četlo, hrály šachy a nějaké hry, nebo se jen tak lenošilo aby volný čas uběhl.
Vzpomínám si na vyprávění o dvou studentech psychologie, nasazených do Zbrojovky Vsetín po zákazu vysokých škol, jak prý si chtěli z dlouhé chvíle vyzkoušet psychologické pocity psa, který jazykem vylizuje z misky tekutou potravu.
Prý si ten německý eintopf z kantýny vařený jednou v týdnu nalili do jídelní misky a snažili se jazykem konzumovat obsah jak činí psi. Na tuto činnost se psychologicky soustředili za dohledu několika kamarádů. Žádný objev hned na počátku pokusu neučinili mimo toho, že byli od eintopfu pomazaní až za ušima. Pokus hned zrušili.
Po pokusu, který u kamarádů předem ohlásili se jim nikdo neposmíval. Byl to vlastně takový únik z nucené skutečnosti.
Opakem takového pokusu s jídlem byl jiný spolupracovník Stanislav Š., který přišel pracovat na Vsetín z Hané. Již nevím z kterého místa. Tento kamarád byl zřejmě vždy dobře zakrmený, o čemž svědčila jeho pěkně zakulacená postava a také to, že se vůbec nezatěžoval nějakými pokusy z oblasti gastronomie.
Jezdil domů každou neděli a vždy si přivezl velkou dávku hanáckých buchet. Vystačily mu na celý týden. Byly to takové větší dukátové buchtičky. Měl je stále při ruce v papíře i v práci. Když měl chuť na jídlo a to měl stále, odlupoval jednotlivé kousky buchtiček, nepotřeboval k tomu vůbec nůž. Jednoduše odloupil celou řadu a pak odlupoval jednotlivé kousky a jedl a jedl a byl stále spokojený.
Na Vsetíně si vyhledal majetnou přítelkyni a po válce byla svatba. Jen nám nechtěl prozradit, zda v jeho vlastní domácnosti se pekly hanácké buchtičky s mákem jak byl na ně zvyklý, nebo valašské hruškové frgály, na které byla zvyklá jeho mnaželka.
Asi se to snad ustálilo na tom, že se pekly oba druhy pečiva a oba druhy se stejnou chutí pojídány.
Vždyť byly z mouky a byly mému kamarádu stejně blízké a chutné.

Zdá se mi, že jsem trochu opomenul psaní o mé zahradkářské činnosti. Trochu to napravuji protože po sklizni bobulovin to je angrešt a rybíz sklízíme ve foliovníku okurky, rajčata budou brzy dozrávat, jen papriky se asi letos nevydaří. Možná jsme koupili nějakou méně výnosnou odrůdu.
Až s překvapením zjišťujeme, že na dvou nižších stromech švestek jsme již sklidili více kbelíků velmi kvalitních švestek. A zde platí že na kvas by toho bylo málo a na zpracování pro domácnost je těch švestek mnoho.
Všechno se určitě zpracuje.
Zmiňuji se i o první sklizni jablek, mám na mysli odrůdu Průsvitné letní. Urodilo se poměrně hodně, ovšem vzhledem k suchu, kdy tato jablka měla dorůst do konzumní velikosti jako jindy, nestalo se a většina plodů byla sklizena drobná.
Na zahradě pozdní odrůdy jablek mají již životnost stromů většinou jako vysokokmeny za sebou a před týdnem při mimořádně silném déletrvajícím dešti na několika takových stromech se odlomilo několik větví. Neunesly tu tíhu narůstajících plodů a vody.
Je to škoda.

Vlakové spojení za války z okolních vesnic bylo uzpůsobeno potřebám včasné dopravy zaměstnanců do závodů na směny, hlavně do Zbrojovky.
Nejdříve přijel vlak ze směru od Horní Lidče se kterým jsem přijížděl ještě s jedním kamarádem Rudolfem L.
A společně jsme čekali na příjezd vlaku z Velkých Karlovic a poslední byl příjezd vlaku z Valašského Meziříčí, což vše trvalo více než 30 minut. Následně všechny čekající postupně odvezli do závodu v Jasenicích.
Vsetínské nádraží bylo dle válečných předpisů zatemněno, jedno zatemněné světlo bylo u vchodu do nádraží a druhé takové světlo při vstupu na nástupiště, vnitřek byl matně osvětlen světlem z okének výdejny lístků, protože zatemněné světlo u stropu svítilo zcela nedostatečně.
Čekání s kamarádem na odvoz do závodu jsme občas věnovali prohlídce prostoru na zemi u okénka výdejny lístků, zda najdeme nějaký ten nejmenší bezcenný protektorátní hliníkový peníz a tak trochu jsme i soutěžili, ukrátit si čekání, kdo něco najde. A také jsme s potěšením a pochopením pozorovali, že podobných několik nadšených soutěžících hledačů bylo více. Nebyli jsem sami.
Když občas jedu vlakem a kupuji si cestovní lístek, přijde mi na mysl i vzpomínka na dobu, jak jsme s kamarádem za válečného zatemnění nádraží trochu soutěžili, zda a kdo najde na zemi pod výdejním okénkem cestovních lístků nějakou hliníkovou protektorátní pro nás zcela bezcennou minci, kterou někdo téměř ve tmě ztratil.
A jsem tak rád, že už tolik roků po válce se mi vybaví takové vzpomínky jak je popisuji. Teď jsou jen úsměvné a zanikají a jistě zaniknou úplně, což je dobře.

Rád vzpomínám na jednoho kamaráda Viktora V., se kterým jsme pracovali v jedné kanceláři. Pocházel přímo z Třeboně a na Vsetín do Zbrojovky byl nasazen po zákazu vysokých škol. Říkali jsme mu zkratkou jména Viki.
Byl úžasný konzument ryb zvláště uzenáčů. Sám o sobě pravil, že od malička se jeho jídlo skládalo z ryb a že je vlastně na rybách “odchovaný”. Domů ze Vsetína nejezdil často, ale když jel, tak si přivezl notnou dávku uzených ryb, těch uzenáčů a také mu z domu uzené ryby občas posílali.
Z domu si vozili mnozí trvanlivé pečivo nebo upravené maso, aby vydrželo, ale Viki ponejvíce uzené ryby. A pochvaloval si jak celý “voní” uzenáči.
Proč o tom píši. Bylo zajímavé jak ty uzenáče jedl. Do levé ruky vzal celou uzenou rybu, pravou rukou utrhl rybě hlavu, vzal velkou polévkovou lžíci, kterou vybíral otvorem po utržené hlavě maso i s kostmi. Kosti dobře vycedil mezi zuby ale jen ty velké od páteře vrátil na lžíci, položil je na talířek a jedl dále, až bylo po rybě. Pak ještě seškrábal tuk z vnitřní stěny kůže.
S rybími kůstkami drobnější velikosti si vůbec nedělal starosti, polykal je celé bez jakéhokoliv vybírání a bez obavy, že může mít v krku potíže se zabodnutou kostí. Na naše pohledy a dotazy co když mu přece kůstky zůstanou v krku, pravil, že od doby coby dítko až po současnost statného jihočecha mu vždy rybí kosti dobře klouzaly do krku a bude tak i dále, nepochyboval o tom.
Možná i mne tím tak trochu navodil ke stejnému způsobu konzumace vánočního smaženého kapra. Vyberu z porce jen velké páteřní kosti, pokud tam jsou a na drobnější nehledím, jím je běžně jako rybí maso. Činím tak již dlouhou řadu roků při každé štědrovečerní hostině, při jídle rybích smažených řízků a to zcela bez potíží. Ba co dím, ještě mi více porce chutná, což bude i tím když vidím, jak všichni ostatní spolustolovníci zápasí i s těmi nejslabšími kůstkami s obavou zda jim budou bez potíží kouzat přes krk směrem dolů.
U nás doma za mého mládí se říkala taková zkušenost, když jsme něco spolkli, co jsme neměli, že co projde krkem, to pak již přes řitku smadno přepálí.