Na pracovišti nákupního oddělení s námi pracovala téměř od začátku práce ve Zbrojovce Vsetín pracovnice Marie Š. Byla vnímána vždy jako češka a sama se k češství hlásila. Taková veselá, dobrá, mladá pracovnice.
Její původně čeští rodiče se přihlásili k německé nurodnosti, ale tato Marie zústala u české národnosti. Měla vážnou známost s jedním českým úředníkem z jiného oddělení a hovořilo se, že z toho bude brzká svatba.
Dotyčného jejího přítele snad našli někde v parku zavražděného nebo co se stalo nikdo nevěděl. Byly různé dohady o jeho konci, ale mnoho se o tom ze strachu nehovořilo.
Skutečností na druhé straně bylo, že zmiňovaná pracovnice Marie za několik následných dnů přišla na své pracoviště, oblečená do německé uniformy a beze slova si vzala svoje soukromé věci, které měla ve stole a na věšáku a opět bez slova odešla.
Již nikdo z pracoviště ji neviděl, jakoby se ztratila, jako by ani nebyla a stejně tak po válce se neobjevila.
Těsně po skončení války jsem se doslechl, že její matku ostříhanou dohola vodili jako němku se skupinou zadržených němců na práci.
Nezajímal jsem se o tuto záležitost, plně jsem využíval radosti z osvobození a opětné samostatnosti naší republiky po všech hrůzách prožitých i mojí rodinou za protektérátu, který učinili němci z naší republiky z mojí vlasti.

Bylo to za kruté doby po Heydrichiádě. Po mém obvyklém příchodu z práce po návratu z nádraží jsem ještě měl nějaký úkol, obvykle s naším kravským potahem, abych jel na pole a odvezl úrodu sklizenou dopoledne rodiči, či sourozenci.
Na dvoře jsem zapřahal do vozu naše dvě kravky, když náhle přicházela po příjezdové cestě do našeho dvora skupina 15 Němců oděných v černých uniformách s několika velkými psy. A šli po dvoře ke mně. Když přicházeli, trochu zmírnili krok a prohlíželi si jak dávám na krk kravám dřevěné “jařmice”, aby mohly táhnout vůz. Nebo co je vlastně zaujalo. Skutečně jsem měl v tu chvíli takový strach, že přišli pro naši rodinu, aby nás ze msty pobili. Jen jsem se přitiskl ke kravám, hladil je po hlavách a tišil je, aby se neplašily, aby psi nezačali na krávy štěkat. Pak by to mohlo mít dalekosáhlé následky. Asi jsem si v tu chvíli vzpomínal i na utěšující veršíčky z Písma.
Němci zase zrychlili krok a přes louku šli na hlavní cestu. Můj strach z tohoto prožitku ve mě ve vzpomínkách přetrvává stále.

Na pracovištích nákupního oddělení se používala výhradně čeština, jak ve vnitřním styku, tak i při psaní obchodní korespondence a také při telefonování s dodavateli.
Snad jen ojediněle, když přišel z generálního ředitelství Zbrojovky v Praze nějaký pracovní pokyn, týkající se nákupní agendy a někdy i od dodavatelů, byl občas v němčině. Překlady do češtiny se z jednoho místa nedělaly, proto každý překládal to, co se jeho týkalo tak jak dovedl. Telefonování s dodavateli nebylo omezené, nepodléhalo nějakému schovalování. Pouze se Slovenskem, které bylo samostatným státem, bylo telefonování zakázáno.
V Povážské Bystrici měl koncern Zbrojovky svůj pobočný závod, odkud dodávali na Vsetín měděné pásky pro výrobu zbrojních polotovarů. Když bylo mimořádně nutné v případě opožděných dodávek učinit telefonickou urgenci, bylo to možné provést jen přes německý orgán v závodě na správní budově, kterému se mohly napsat podrobné údaje v českém jazyce a odpověď byla ve slovenském jazyce.
Této možnosti jsme téměř vůbec nevyužívali.
Pokud se týkalo vagonových dodávek materiálu do závodu od výrobců a dodavatelů, stávalo se, že někdy zůstal vagon pro náš závod v celé vagonové soupravě odstaven na některém nádraží na vedlejší koleji, nebo s celou vlakovou soupravou jako neoddělený jel zcela jiným směrem, nebo zůstal neodbavený ještě u odesílatele. Válečná situace na dráze v té době vše připouštěla.
V některých případech pilného materiálu ve vagonové zásilce, aby se tato nezatoulala, bylo řešení ve vysílání doprovodu takového vagonu aby se nezatoulal. K tomu účelu byl vybrán pracovník ze závodní dopravy, který takový pilný vagon sledoval od odesilatele až na Vsetín.
O takovou činnost z pracovníků nákupu neměl nikdo zájem.