Pro nucenou práci do Německa byla německými okupanty vyhlášena totální povinnost nasazení všech u nás narozených ročníků 1920 až 1924. Tato povinnost se týkala i řady pracovníků nákupního oddělení, protože z těchto ročníků pocházela vlastně jejich podstatná část. Týkalo se to i mne.
Snaha vedení nákupního střediska se svými nadřízenými byla vedena k tomu, aby bylo dle možností vyreklamováno co nejvíce zaměstnanců se zdůvodněním, nenarušit pracovní činnost oddělení. V konečné fázi rozhodování byli uvolněni 3 pracovníci. Nepatřil jsem k nim. Zústal jsem pracovat s ostatními doma.
K těm uvolněným pracovníkům pro totální nasazení v německu patřil i Dušan B. Odjel nuceně do Rakouska pracovat v továrně ve Vídeňském Novém Městě. Toto město s továrnou bylo častým cílem náletů spojeneckého letectva.
Po jednom velkém náletu bombardovacích letadel na továrnu přišla smutná zpráva, že totálně nasazený Dušan B. při bombardování zahynul.
Na pracovišti zbyly jen vzpomínky na dobrého spolupracovníka a
kamaráda.
I po tak dlouhých letech mne stále váže moje vzpomínka na kamaráda Dušana. A nejen vzpomínka, ale i drobná věc, která mi vlastně po něm zůstala.
Poslední den při odchodu z pracoviště mi dal do opatrování malý kameninový hrníček, zvláštního zajímavého soudkovitého tvaru a zvláštního vybarvení o obsahu asi 2,5 dcl, ze kterého každé ráno pil svůj neslazený čaj a pravil, abych na něj dával pozor, že je pro něj cenný, nechce jej brát s sebou, bude na něj v cizině vzpomínat, pak si jej vyzvedne. Slíbil jsem. Hrníček až do mého odchodu do důchodu jsem měl zabalený ve stole. Nikdy jsem jej nepoužil.
Po odchodu do důchodu mám tento hrníček již dlouhou dobu dosud na stejném místě v polici.
A hrníček jakoby stále čekal a čekal na …

Bylo v zájmu každého na pracovišti, aby po skončení práce před odchodem domů měl každý vše ze stolu sklizeno, dáno do zásuvek a tyto zamčeny. V noci mohla chodit německá kontrola a zjišťovat nedostatky. Věděli jsme, že se tak děje.
V oddělení účtáren údajně německá kontrola zjistila, že dva pracovníci v jedné kanceláři měli na pověšených pracovních pláštích na věšáku po odchodu domů, nějaké z papíru ručně zhotovené symboly, nebo o co se vlastně jednalo. Byly jen dohady o kterých se ani ze strachu nehovořilo.
Účtárny byly jinde a s jejich pracovníky jsme se nestýkali, ani jsme se celkem neznali.
Tito dva pracovníci byli zřejmě zadrženi, zmizeli a již se o nich vůbec nic nevědělo. Bylo to zlé varování každému, aby neměl na pracovišti nic, co by třeba jen z náznaku mohlo mít tak kruté následky.

Jak již bylo řečeno, na zahradě je vše vysazeno a vzhledem k tomu, že málo prší, je nutné vzít do ruky mimo motyku také tu kropící konev a kropit a kropit, protože na vyschlé půdě taková jedna kropící konev skoro nic neznamená.
Vždycky ráno rád vyhlížím z okna, zda v noci pršelo.

Německé okupační vedení ve Zbrojovce Vsetín požadovalo, aby i v závodě pracovali pouze zaměstnanci arijského původu, aby zde nepracovali z židovských rodin, což musel každý doložit příslušným dokladem o arijském původu. Na osobním oddělení byl okupanty dosazený pracovník, kterému se musely do stanovených dnů takové potvrzení předat. Mluvil špatně česky, patřil k okupantům.
Z tohoto požadavku jsem neměl obavy. V naší rodině byl arijský původ v pořádku.
Dosti časově náročné bylo vlastní zjišťování na farních úřadech k vydání takového potvrzení. Naše rodina i předkové pocházeli ze vsetínského okolí, doklady jsem včas předložil.
Také jsem sháněl požadované doklady pro nařízenou výměnu československého občanského průkazu za německou “Kennkartu”, která se musela používat po celou dobu okupace.
Za účelem plné evidence zaměstnanců bylo provedeno též jednorázové fotografování každého zaměstnance a to ze všech stran. Prováděl cizí fotograf.
Nařízení se musela plnit, ale od nás Čechů byl naprostý odstup od Němců a plná nedůvěra k nim.
Naproti tomu na pracovišti v závodě, stejně tak i na našem nákupním pracovišti, kde pracovali pouze Češi, hlavně mladí lidé z různých měst a míst a s různými důvody, mnohdy i donucením jít do zvrojní výroby, byla snášenlivost a pochopení a ohled každého ke každému. Nebylo toto v nákupním odělení nikdy narušeno.

Doprava zaměstnanců do závodu byla zajištěna v potřebném rozsahu pro každého autobusy, které provozovali soukromí autodopravci.
Ke správní budově jezdil úřednický autobus, který jsem používal. V našem autobuse byl pověřen jeden z cestujících, který měl za úkol, aby do autobusu nenastoupili jiní než ti, kteří ten svůj autobus měli určený. V našem autobuse to byl Stanislav B., přišel na Vsetín z Brna. Byl to takový dobrý člověk “vod Brna”, jak o sobě sám pravil.
Několik z nás mladých jej při nástupu do autobusu pozdravilo, říkali jsme mu vedoucí autobusu, načež nás vždy oslovil nějakým patřičným slovem brněnského dialektu. Byla to taková ranní pohoda.
Jaká ale zlá byla doprava zaměstnanců v následných válečných letech napíšu v některém dalším příspěvku.
V malé vzdálenosti od správní budov za Jasenickým potokem byla umístěna závodní střelnice. Byla v nepravidelné činnosti během každého dne dle potřeby. A tady střelba rachotila kdykoliv. Nečekaně a bez předpokládané délky, třeba jen několik rachotících výstřelů.
Střelbu ze závodní střelnice jsme slyšeli na správní budově tak výrazně jako by střelnice byla pod okny budovy. Mnohým v budově to nevadilo, již si přivykli.
Pokud se ten tachot střelby týkal mne, dosti dlouhou dobu mi vadil, zvláště když zazněl náhle. Snažil jsem se nenechat se vylekat. A vskutku mi to tak dlouho netrvalo a vůbec mi již nevadilo a ani jsem nevnímal, že na závodní střelnici zkouší.
Dokonce mohu říct, že ještě v současnosti jsem “nevšímavým” k jakémukoliv i velkému třeba náhlému hluku, který by nastal v mojí blízkosti. Nečekaný i silný rachot mne stále vůbec neleká.
Praví se, že hluk škodí a proto se vlastně snažím, abych se mu vyhnul i když se ho zřetelně nelekám.

Je jisté, že výkon kancelářské práce předpokládá mít dobrý kancelářský stůl, mající zásuvky po obou stranách a aby byl uzamykatelný, aby se běžné pracovní doklady mohly ve stole přes noc zamknout.
Na pracovišti byl ještě jiný druh stolů, byly to tak zvané odkládací stoly, ty nejjednodušší, bez bočních zásuvek. A pak byly ještě šéfovské kancelářské stoly, které se shrnutím dřevěné rolety celé zakryly a byly jedním zámkem uzamčeny.
Druhý den ráno jsem si již jako každý jiný pracovník na kontrolních hodinách odštípal na kartě s mým číslem příchod a šel na pracoviště “na ostro pracovat”.
Bylo to vypisování “přejímacích listů” na dodaný materiál, při němž muselo se dbát na zcela přesné vyplňování, protože na základě toho se prováděla další agenda, evidence ve skladech a u příjemce zboží a též podklad pro úhradu faktur za dodávky. Touto první pracovní činnotí zpravidla prošel každý nový pracovník.
Práci s vypisováním přejímacích listů prováděl také František Ch., přijatý nedlouho přede mnou a tak mne dobře zapracoval a seznámil mne s vyhledáváním podkladů, potřebných pro práci, kopiemi objednávek, jejich zpětným zařazováním. Tak jsem se vlastně co nejlépe seznámil s nákupní činností. Někdy i v pozdější době jsem občas zavzpomínal jak jsme společně napravovali a uváděli dodatky na správnou míru nesprávný údaj, když se nám jej v začátcích podařilo chybně napsat.
Dosti dlouhou dobu jsem měl k dispozici jen ten odkládací stůl. Zvykal jsem si již na jeho malé prostory. Teprve po odchodu spolupracovníka Miroslava H., který na Vsetíně předával nákupní agendu z Brna, a který pak odešel na generální ředitelství Zbrojovky do Prahy, jsem převzal jeho pracovní stůl. Byl zcela nový, vyhovovla plně mým představám. Pracoval jsem za ním mnoho roků až do doby, než byly vyřazovány všechny staré kancelářské stoly a měněny za nové.
Dotyčný Miroslav H. kdykoliv přijel služebně na Vsetín, nikdy neopomenul přijít za mnou, aby se posadil za “svůj” stůl a o všem velmi přátelsky hovořil.
A co jsem si koupil z první výplaty? Byly to lehčí pohodlné boty “Baťovky” v ceně 49 Kčs. Totiž nosil jsem ručně šité těžké valašské boty do nepohody a rád jsem je zaměnil za lehčí, pokud to zima dovolila.
Také jsem něco přispíval rodičům na domácnost.