Dle vlastních vzpomínek.
V areálu zrušené továrny na ohýbaný nábytek firmy Thonet zůstal stát vysoký tovární komín zcela nepotřebný. Překážel pro další využití celého prostoru továrny k výstavbě nového sídliště. Bylo rozhodnuto jej zbourat.
Zbořit vysoký komín nebyla zřejmě jednoduchá záležitost. Komín musel dopadnout poměrně přesně na stanovené místo dopadu aby se nepškodila okolní zástavba. Práci mohla dělat pouze odborná firma.
V televizi jsem před několika týdny viděl reportáž z bourání nepotřebného vysokého komina za použití výbušniny odpálené rozbuškou na dálku. U paty komína najednou vznikl oblak dýmu a prachu a komín ležel na zemi v přesně vymezeném místě.
Avšak v té době před několika desítkami roků, když bourali tovární komín firmy Thonet o čemž píši, nebylo použito výbušniny. Z paty komína vybourávali postupně část zdiva ve směru žádaného pádu komína na zem a do vznikajícího prostoru obvodu komína vkládali nařezané špalky ze silné klády, čímž byl komín podepřen a stál dále.
Další fáze bourání byla v tom, že dřevěné podpěry ve vybourané části komína zapálili. Po jejich prohoření se začal komín naklánět ve směru vybourané části zdiva, naklánění se zrychlovalo, komín se asi v polovině délky rozlomil a vše spadlo na zem v místech, kam to mělo spadnout.
Přihlížejících tomuto bourání komína z bezpečné vzdálenosti bylo více. Mnozí tuto událost také fotografovali. Také můj syn Mirek si padání komína zachytil fotoaparátem na snímku z okna bytu svého kamaráda.
Zanikla tak jedna typická dominanta městské části Trávníky.

V sobotu 16. února jsem vlastně již zahájil svoji zahrádkářskou sezonu v tomto roce.
Do truhlíčku na parapetu okna jsem vysel semeno rajčat odrůda TORO F1 hybrid - tyčkové a semeno paprik. Tentokrát zkouším odrůdu F1 název sluníčko a druhou odrůdu dlouhánek. Četl jsem, že jsou to dobré odrůdy.
Při zahájení letošní zahrádkářské sezony se docela těším jak budu pečovat o rostliny ve foliovníku a na záhoncích a samozřejmě se také dopředu těším na postupné sklízení úrody.

Ve Vsetínských novinách bylo pozvání na den otevřených dveří k prohlídce opraveného objektu Maštalisek na Horním Městě stanovené na den 30. ledna 2008 v 10 hodin.
Na akci mne upozornila dcera Laďka a navrhla abychom se prohlídky také zúčatnili, což jsem rád přijal a učinili jsme tak dobře.
Objekt Maštalisek je stará budova, kde bylo chováno v maštali asi 40 koní pro potřeby majitele panství a také tam byly byty pro osoby spojené s panstvím. Odtud název Maštaliska.
Následně v pozdější době tento objekt byl využíván i pro jiné účely než maštale pro koně s jejich obsluhou. Údržbě objektu nebyla věnována nutná péče a důsledek pro současnou dobu? Sešlá budova téměř v havarijním stavu a odpovědní činitelé Města se museli rozhodovat co s ní. Zda zbourat, což by bylo nákladné a zmizela by cenná dominanta Horního náměstí či provést nákladnou opravu objektu a učinit z něho moderní stavbu odpovídající jak požadavkům památkářů a všem předpisům včetně parkovacích míst v podzemí objektu a zachování několika bytů. A jistě v neposlední řadě zajistit finanční zdroje. Bylo rozhodnuto Maštaliska opravit, což se po několika letech stalo skutečností a veřejnost města byla pozvána k prohlídce díla.
Ve stanovenou dobu jsme se dostavili s dcerou a prvními zájemci o prohlídku Maštalisek. Budova nese název “Podnikatelský inkubátor” a slouží ve své činnosti k pomoci začínajícím podnikatelům.
Z promítnutého videofilmu jsme viděli budovu před opravou, záběry z prováděných oprav a záběry detailů vnitřního prostoru po opravě. Pak následovala vlastní prohlídku budovy se zajímavým výkladem dvou pracovníků.
Z původní maštale vznikl veliký přednáškový sál pro více osob. Za účelem zachování památky byly ponechány ve zdi původní žlaby, z nichž se krmili koně. Zachovaly se jen 3, ostatní pro současnost však již ne, ale i tak je to skutečná památka z dřívější doby. V budově je více místností pro jednání, včetně dalšího velkého přednáškového sálu. Vše v moderním praktickém pojetí.
Při rekonstrukci budovy bylo důsledně dbáno na požadavky památkářů. Třeba v jedné menší místnosti byla na dvou místech zachována kamenná původní část stropu. Také byla po opravě ponechána jako památka část původní pavlače. Do sklepní části budovy jsem s dcerou již nešel, vstup byl zcela původní s příkrými úzkými schody bez zábradlí, což pro mne nebylo vhodné, abych se na prohlídku sklepa pustil. Jistě to bylo zajímavé a také to bylo s výkladem průvodce. Prošli jsme všechny místnosti vybavené pro činnost podnikového inkubátoru. Používali jsme i výtah.
Po celkové prohlídce Maštalisek jsme tuto ukončili a rozhodli se s dcerou, že půjdeme na oběd do restaurace v Nové radnici. A šli jsme a nelitovali tohoto rozhodnutí. V příjemném restauračním prostředí jsme si objednali a konzumovali drůbeží maso s omáčkou vařenou na valašské slivovici. Bylo to chutné a zvláštní.
Po obědě jsem ještě dceru doprovodil na její pracoviště. Pak jsem se vracel pomalu z Horního Města domů.
Pro mne ten den prohlídky Maštělisek byl vskutku slavnostní. V myšlenkách si na něj ještě stále vzpomínám.

V době než byla do naší obce zavedena elektřina na svícení i pro pohon se dělalo téměř vše ručně, pracně. Týkalo se to mimo mlácení obilí hlavně řezaní palivového dříví do zásoby na zimu. Jak na vaření pro větší rodinu ohřívání krmiva pro dobytek a pro topení kvůli teplu z kachlových kamen a ne na posledním místě to musela být velká hromada dřeva do pece pro pečení chleba jednou za týden. A pro takové topení už byla velká hromada nařezaných špalků dřeva řezaných ručně pilkou na kozlíku. Při delším řezání ani nebylo žádnému do řeči, snad jsme si s bratry mohli jenom říkat, že “každý chvilku tahá pilku”, nic víc. Proto jsme byli rádi, když naše obec byla elektrifikována a byli jsme mezi prvními zájemci. Přípojka pro elektroměr pravili jsme tomu elektrické hodiny byla za státní subvenci a vnitřní vybavení jsme platili.
A svítili jsme elektřinou všude, kde bylo třeba, včetně chléva a venku na dvoře. Na petrolejové světlo jsme hned zapoměli. Abychom mohli využívat elektrického pohonu, bylo třeba koupit elektromotor, hlavně pro mlácení obilí a pro to obtížné řezání dřeva na otop.
Úkol zakoupit vhodný elektromotor připadl pro mne, což jsem chtěl velmi rád udělat a to co nejdříve. Snad vidina těžké ruční práce, která by dále platila i pro mne bez elektromotoru mi pravila “elektromotor hned!”.
Bylo to asi v polovině roku 1939 kdy jsem se dostavil do prodejního oddělení továrny Josefa Sousedíka ve Vsetíně za účelem koupě vhodného elektromotoru pro naši potřebu. Při svojí návštěvě továrny jsem neměl mnoho informací o elektromotorech, avšak dobře mi poradili a doporučili tu vhodnou typu. Byl to elektromotor vyrobený dle patentu továrníka Josefa Sousedíka s kotvou na krátko v mobilním dřevěném krytu na dvou kolečkách a dvou zarážkách pro pevné zakotvení elektromotoru při práci. Byl vhodný či dobrý právě pro práci zemědělce na venkově. Velmi mobilní pro práci v každé poloze terénu.
V pokladně jsem hned zaplatil příslušnou hodnotu, převzal doklady o prodeji s dohodou, že pro elektromotor přijedeme druhý den svým povozem.
Odvoz elektromotoru provedl druhý den bratr Bohuš na lehčím voze taženém naším kravským potahem. V té době bylo celkem běžné, že i na vzdálenost do Vsetína se odvoz i větší zátěže provedl tímto způsobem. Vždyť to byla mnohdy snad jediná možnost odvozu. Auta v naší vesnici nebyla a koňských potahů bylo jen několik.
Zakoupený elektromotor jsme hned používali. Velmi se osvědčil, je dokonce funkční bez oprav dosud. A kolik nám v namáhavé práci pomáhal vím sám. Považovali jsme jej za nejlepší pracovní pomoc při našem hospodářství.

Továrník Josef Sousedík se narodil 18.12.1894. Patří k významným osobnostem nejen města Vsetína, ale je znám i za hranicemi republiky.
Byl uznávaným průkopníkem elektrotechniky známý svými vynálezy v oboru elektrických strojů, přístrojů, elektrické trakce a i v dalších oblastech elektrotechniky.
Byl zastřelen nacisty při výslechu dne 15.12.1944.
V roce 1920 otevřel vlastní závod na výrobu strojů v oboru elektrotechniky, kde využíval již při výrobě vlastní patenty. Těch unikátních patentů bylo na 50.
Vzhledem k pokrokové výrobě ve své továrně sice hospodářská krize postihla i jeho továrnu, avšak již koncem této krize byla výroba opět zahájena a práci zde zaměstnanci opět nacházeli.
Josef Sousedík byl starostou města i okresu Vsetín. Velmi se snažil, aby tak vysoká nezaměstnanost v době hospodářské krize a zvláště v důsledku ukončení výroby ohýbaného nábytku a výrazným omezováním výroby vlastně ve všech vsetínských továrnách, aby byla v městě aspoň částečně prováděna užitečná stavební aktivita ke zmírnění následků hospodářské krize na postižené nezaměstnané.
Jeho zásluhou se uskutečnily významné stavby ve Vsetíně. Byla to hlavně stavba reálného gymnázia, dále okresního úřadu na Horním městě, dvou mostů přes řeku Bečvu a některé jiné též potřebné stavební aktivity.
Velmi výrazně se snažil při všech jednáních, které město Vsetín vedlo, o získání náhradního trvalého průmyslu pro Vsetín.
Podařilo se a po velkém úsilí města v čele se starostou, továrníkem Josefem Sousedíkem bylo rozhodnuto, že Č.s. Zbrojovka Brno postaví v katastru města Vsetína tovární provozovny velkého rozsahu.
Rozhodnutí bylo naplněno a zbrojní průmysl ve Vsetíně byl na dlouhou dobu skutečností.
V ocenění práce továrníka Josefa Sousedíka pro město Vsetín byla jeho jménem pojmenována jedna důležitá ulice vedoucí od konce Smetanovy ulice vlastně až k areálu Sousedíkovy elektrotechnické továrny. Její pozdější název byl MEZ Vsetín s rozšířením závodu a výroby, nyní je to TES Vsetín.
Některé údaje pro psaní příspěvku jsem vyhledal na internetu a také jsem využil vlastních vzpomínek.