Nad sklářskou hutí, trochu vpravo byla studánka s dobrou pramenitou vodou. A právě k této studánce chodili skláři aby si nabrali vodu pro své občerstvení při práci. Však také byla jimi patřičně pojmenovaná jako “sklářská studánka”.
Vodu z ní ochutnávali i nahodilí návštěvníci této části okolí skláren. Znal jsem některé moje přátele, kteří pro vodu z této studánky chodili i s lahvemi, aby si ji donesli domů. Sám jsem se někdy této vody napil při nahodilé procházce po okolí sídliště Ohrada. Voda byla chutná. Věřím, že jistě vyhovovala i po hygienické stránce.
Chci se ještě zmínit o jiné chuťové zvláštnosti sklářů. Zdůrazňuji, že o ní osobně jsem nic věrohodného nikdy neměl. Vycházím jen z vyprávění mých kamarádů, spolužáků ze školy, jejichž otcové byli skláři.
V okolí skláren a nad nimi prý bývalo na jaře dosti žab. Byly to velké žáby se silnými zadními končetinami. Tato zadní žabí stehýnka byla prý pro některé sklářské rodiny po usmažení žádaná pochoutka, každoročně opakovaná.
Vždyť pro kulinářkou práci s tímto sortimentem byl prý používán i “křívák” zvaný “žabikuch”, což asi také mluví pro zpracování a smažení takové jarní pochoutky. Pro někoho.
Tož “proti gustu žádný dišputát”, jak se u nás praví.

Jak jsem se již zmínil, hlavní výrobní program vsetínských skláren byla výroba cylindrů do petrolejových lamp. Bylo to hodně křehké zboží, tím bylo náročné na balení pro přepravu.
Jistě v té době byla používána dřevitá vlna, to je jemně strouhané proužky z měkkého dřeva vhodné pro balení zboží. Avšak ve sklárnách na balení skleněných cylindrů používali režnou slámu mlácenou cepy, nikoliv mlácenou přes buben mlátičky. Při prvním způsobu mlácení obilí byla vymlácená sláma rovná. vhodná pro ukládání a balení cylindrů pro přepravu. Při druhém způsobu to oje při strojním mlácení obilí byla vymlácená sláma nakrčená v chuchvalcích a tím nevhodná pro balení křehkých cylindrů ze skla.
Vsetínské sklárny proto vykupovaly slámu pro svoje účely od pěstitelů obilí, kteří mlátili ještě cepy. Spotřeba takové rovné slámy byla ve sklárnách značná.
Také jsme doma dosti dlouhou dobu mlátili obilí cepami než si rodiče pořídili novou třítřasadlovou mlátičku na pohon kravským potahem přes žentour a pastorek do té doby než byl do obce zaveden elektrický proud a mlátili jsme elektrickým pohonem. Byla to úžasná výhoda.
Také moji rodiče několikrát prodali a dovezli našim kravským potahem do skláren ve Vsetíně cepami mlácenou slámu. Sice tak často to nebylo, totiž když byla slabší úroda obilí, musela se sláma nechat na krmení dobytka. Nějaké větší množství slámy jsme neprodávali.
S otcem jsem také jel když na podzim prodal slámu. Vezl jsem se na voze, pozoroval okolí a bylo mi jistě dobře. Ale když jsme údajně přijeli do skláren a měl jsem stát u kravského potahu aby nepojížděl, prý jsem měl vždycky strach z toho velkého plynojemu a vysokého komínu, prý jsem říkal že co když by se ten plynojem roztrhl a poničil by moje lepší školní šaty, které jsem si na cestu vzal. A prý jsem byl vždy tak rád, když jsem plynojem ztratil z dohledu.
Ale příští rok jsem zase chtěl s otcem jet.

Zakladelem skláren ve Vsetíně byl Samuel Reich a to v roce 1868. Postaveny byly v městské části Ohrada. Velkou dominantou v areálu skláren byl z dálky viditelný komín a velký kruhový plynojem pro vyvíjení svítiplynu, který byl potřebný pro sklářskou činnost.
O sklárnách mi mnoho není známo. Z okruhu mých známých ani z blízké rodiny tam nikdo nepracoval a vlastně jsem se ani o písemné zprávy o sklárnách a sklářích nezajímal. Měl jsem i několik kamarádů, tedy spolužáků ve škole ve Vsetíně, jejíchž rodiče pracovali ve sklárnách, říkalo se tehdy “ve sklářské huti” a pravilo se jim “huťaři”. Jen od nich jsem měl nějaké poznatky o životě a práci sklářů.
Hospodářská krize postihla i Reichovy sklárny ve Vsetíně. Také i v tomto sklářském oboru firma po určitou dobu nepracovala pro nedostatek odbytu svých výrobků. Firma se snažila udržovat výrobu a tak zaměstnanost sklářů, což bylo v době krize tak potřebné.
Ve sklárnách vyráběli foukáním na sklářské píšťaly hlavně skleněné cylindry do petrolejových lamp různých typů. Potřeba cylindrů byla veliká, protože na vesnicích se v té době téměř všude svítilo petrolejovými lampami, než bylo v pozdější době hodně míst a domů elektrifikováno a to se státní podporou.
Doma jsme po mnoho roků svítili petrolejovými lampami ve světnici zvané “jizba” a v kuchyni jsme svítili lampou s kloboučkem a cylindrem. Velikost tohoto cylindru bylo číslo 5. Takovou lampu jsme kupovali. Za dlouhých večerů jsme při ní četli, také jsem se učil a dělal domácí úkoly do školy. Než jsme v jizbě rozsvítili petrolejku, bylo velmi příjemné sedět za tmy na lavici kolem vyhřátých kachlových kamen a jen tak si o všem vyprávět. Rád na takové chvíle i teď vzpomínám a někdy dokonce, když jsem sám doma, ani nepospíchám otočit vypínačem a je mi tak dobře být chvíli potmě jako dříve doma s rodiči a sourozenci, když jsme seděli na “lavě” kolem kachlových kamen.
Jistě jsou to jen nezapadlé vzpomínky na dětství, hlavně na ty libé prožitky, ale na jinak těžký život v té době již raději nevzpomínám.