Dne 23. září k nám přišel podzim. Ať to chceme či nikoliv, je tady se svým ranním chladem, dopoledními mlhami s trochou deště či ještě i sluníčka.
K tomuto zákonitému dění v přírodě včas přizpůsobuji práce na zahradě.
Tedy včera jsme vysadili ještě česnek, máme osvědčenou odrůdu velký bílý a modrý paličák, ze země vybrány hlízy mečíků, které po řádném usušení se zbaví starých hlíz a v suchém sklepě se uskladní pro jarní výsadbu. Sklizeny okrasné dýně a z traviček na sušení sklizena semena. Ve foliovníku již dříve sklizena rajčata, papriky a okurky a byla odstraněna suchá kultura. Stejně sklizeny popínavé fazole. Zbývá ještě poslední sběr léřivek máty peprné, měsíčku zahradního včetně jeho semen a meduňky lékařské.
Všechny záhonky zryty a bylo provedeno i poslední kosení trávy.
Jablka letos vůbec nebyla, jen ve zcela nepatrném množství. Upekl jsem si z nich několikrát tažený závin “štrůdl”. Na stromě je ještě něco málo pozdních hrušek.
Tedy zahrada se připravuje k tomu aktu, aby se závěrečně vše uklidilo, všechno zamklo včetně vstupních bránek abych si řekl, že vše bylo zdárně provedeno. A na otázku jaký tento zahradkářský rok byl již dopředu vím, že odpovím “dobrý”.

Hlavním výrobcem příborů a nožířského sortimentu ve Vsetíně byla továrna firmy Bubela a spol. jak bylo předešle popsáno.
Mimo ni byly vyráběny nože, hlavně ty různé “kříváky” také v domácí produkci, řečeno “podomácku”. Nepamatuji si sice v jakém rozsahu to bylo, ale jistá obživa z takové výroby tehdy byla. Výrobce byl i prodávajícím, hlavně na trhu, který se konal jednou týdně, myslím vždy ve středu na náměstí. Ale jistě tito výrobci měli i jiné cesty pro prodej svých výrobků.
A byla pochopitelná i velká nevraživost takového drobného domácího výrobce na dobře zavedenou výrobní firmu ve velkém, v níž spatřoval svého více než jen konkurenta, viděl v něm snad svého odpůrce od něhož raději jít dále.
Vzpomínám si na jednu zkazku, která se vyprávěla o té době a která svědčila o takovém stavu. Dle této si údajně jeden domácký výrobce “křiváků” vůbec nepřál, aby jeho dítě šlo do školy zkratkou chodníčkem kolem továrny, ale aby vždy chodilo hlavní cestou a prý mu vždy při odchodu z domu připomínal stejně: “Jane, nechoď kole křivačkářně!” Zda toho syn dbal není jisté, ale nedivil bych se, že bez ohledu na otcův zákaz chodil s kamarády raději zkratkou právě “kole křivačkárně”.
Nevím, zda to tak skutečně bylo ale asi konkurenční nevraživost byla vždy tady.

Z vyprávění Martina Žambocha, otce mojí manželky.
Vyučil se kovářem a toto řemeslo mu dávalo stálou obživu. Pracoval převážně u nožířské firmy Bubela a spol. ve Vsetíně, její majitelé byli bratři Bubelové. Uplatnil se v kovárně firmy při tváření nožířských polotovarů kováním. Zabezpečoval svým výdělkem svoji větší rodinu. Měl 5 dětí. A bylo jeho hlavním zájmem, aby si práci udržel pro mnohdy skromné žití rodiny. Stejně jistě jak ostatní dělníci firmy.
V této dřívější době píši stále o otci manželky, se nechalo na vůli zaměstnanců jak oběd v polední přestávku sní. Z bližšího okolí nosili mnohdy teplý oběd rodinní příslušníci dělníkům do továrny. Tak se dělo i u otce manželky. Oběd mu nosili děti, zpravidla to byla nejmladší dcera Miroslava, která v konvičce a dvou kastrolcích donesla ve stanovenou dobu teplé jídlo otci. Toto jídlo otec buď v dílně nebo v létě na dvoře továrny snědl. Prázdné jídelní náčiní poslal zpátky domů. U této firmy pracoval až do důchodu.
Abych se vrátil k původní myšlence. Tato nožířská firma nebyla tak beznadějně postižena tou zlou hospodářskou krizí. Výrobu vůbec nezastavila, stále tam pracovali, třeba že otec někdy přinesl i trochu menší výplatu, ale stále chodil do práce a určitý výdělek pro rodinu přinesl.
Firma vyráběla hlavně jídelní příbory a nožířské zboží, také různé “kříváky” pro rozličnou potřebu jež pak měly dle toho i svůj název. Vzpomínám si ještě třeba na “křívák” s názvem “ovesňák”, či “žabikuch”. Jeden takový kapesní “křívák” mám stále z té doby doma a rád si jej občas prohlížím a vzpomínám a také si s ním něco i ukrojím. Hodně si jej považuji coby pro mne takového pamětníka té doby.
Tato nožířská firma vyráběla kvalitní příbory a jednu sadu coby sváteční si koupila i moje manželka aby měla také určitou památku na svého otce na jeho práci při výrobě příborů.
Firma Bubela a spol. byla postupem času po druhé světové válce soloučena s jinou nožířskou firmou a sice Sandrikem v Hošťálkové, která se značně rozšiřovala. Uvolněné výrobní prostory v Bubelově továrně převzal MEZ Vsetín pro svoji jinou výrobu. Zda tam ještě pracují, nevím.

Jak ukazuje koloběh prací na zahradě, jarní osev a sázení rostlinek se děje s cílem mít jednak dobrou úrodu všeho potřebného do kuchyně, ale také mít radost z této činnosti, což je průběžné sklízení úrody přičemž dochází i na závěr sezony k poslední sklizni.
A tu jsem provedl ve foliovníku v sobotu 8.9. takto:
několik posledních dorostlých okurek zvaných “hadovky” ve foliovníku budu konzumovat ještě několik dnů
z posledních dorostlých paprik si uvařím ještě lečo a též je budu následně konzumovat a ty nejdrobnější v sáčku zmrazím pro další pozdější potřebu
rajčata včetně zelených jsem také sklidil, obával jsem se totiž toho, že plody budou praskat a v těch místech se kazit. Mám dobrou zkušenost, že všechny nedozráté zdravé plody vždy doma konzumně dozrají. A tím je budu moci používat trochu delší dobu.
Jaká byla úroda tohoto druhu zeleniny? Něco více nad běžným průměrem posledních dvou roků. Jsem spokojen.

V nábytkářské firmě Thonet byla zaměstnána řadu let s určitým přerušením až vlastně do doby zániku této firmy.
Pracovala jako dělnice v dílně, kde leštili politurou vyrobený dřevěný nábytek na vysoký lesk. Práce byla dosti namáhavá, vše se dělalo ručně. Ale bylo důležité, že práce byla a výdělek byl mnohdy úměrný odváděné práci. Byl tak nutný k obživě rodiny i s výdělkem otce. Krátce řečeno, čekalo se na každou výplatu.
O vznikajících odbytových a tím výrobních potížích firmy v důsledku velké hospodářské krize byli zaměstnanci seznamováni a obávali se toho nejhoršího, což byla ztráta zaměstnání a tím obživy rodin.
Výroba v dílnách se omezovala až došlo skutečně k tomu nejhoršímu pro všechny zaměstnance, že výroba definitivně zanikla. V dílnách se přestaly pod stropem točit transmisní rozvody a obíhat řemeny k řemenicím u strojů. Parní kotel vyhasl a vyhasla i naděje všech zaměstnanců, že u firmy budou někdy chodit do práce a že tady budou někdy brát plat.
V takové situaci byla i matka mojí manželky. Práci již nikdy neměla a musela zůstat trvale doma.