V čase vegetace na zahradě používáme k zalévání záhonů dešťovou vodu zachycenou z okapu chatky a v době sucha doplňujeme potřebu odběrem vody z blízkého potoka za použití ruční pumpy.
Odběr takové vody z potoka pro vlastní potřebu za použití techniky, to je již i ruční pumpy, je dle zákona podmíněn patřičným povolením od příslušného úřadu.
To nemáme a tedy je musíme co nejdříve vyžádat, abychom se vyhnuli postihu za nepovolený odběr vody z potoka při použítí ruční pumpy.
Pokud bychom nabírali vodu z potoka přímo do kbelíku či konve, povolení není třeba. V našem případě odběr vody z potoka tímto způsobem by byl ztížený. Rovněž použití dešťové vody zachycené z okapu není podmíněno povolením z úřadu.

Ve svých vzpomínkách a svém vyprávění se nemohu nezmínit o vpádu nacistických jednotek na naše území dne 15.3.1939, čímž začalo období okupace naší vlasti.
Od studentů našich kamarádů jsme byli dosti informováni o tom, co se děje v pohraničních místech, odkud dojížděli do školy. Měli obavy z budoucnosti oproti nám, kteří jsme dojížděli z bydliště ve vnitrozemí a kteří jsme mnoho neuvažovali jak se mohou věci vyvinout.
Proto ráno toho dne 15.3.1939 když jsme prvně uviděli při příchodu na nádraží ve Vsetíně německé vojáky, zůstali jsme bezradně stát, měli jsme velký strach z budoucnosti. Studenti z pohraničí dojížděli dále do školy po zbytek studijní doby, to je do konce školy končící v červnu 1939. Pak jsem již o žádném nic nezaslechl.

Na svatého Antonína, třináctého června, broušení kos začíná.

Na zahradě vysazený česnek výborně roste, vůbec neovlivnilo jeho růst jarní sucho.
V těchto dnech jsem již vyštípnul všechna začínající květenství na česneku. Toto je zcela nevyhnutelné provádět aby nebyla oslabena tvorba podzemní části, to je česnekových cibulí.
Ovocné stromy hlavně hrušky hodně kvetly, avšak skutečně poslední mráz koncem května květy spálil a letos bude naše zahrada bez ovoce.
Rozsah pěstovaných jahod byl snížen a květy byly také poškozeny mrazem takže i tento druh plodů ze zahrady téměř nebude.

Každé školní prázdniny jsem byl doma. V době mé školní docházky to bylo zcela samozřejmé, vždyť rodiče na mne čekali, že převeznu také část prací při žních, svážení obilí z pole a jeho mlácení a už i částečně podzimní orba. Měl jsem již svoje místo, které na mne prostě čekalo až začnu prázdninově pracovat.
Neměl jsem ani pomyšlení, vlastně ani prostředky a též by mi jistě trochu bránil nedobrý pocit někam odejet v době žní. Můj otec byl zdravotně postižený z pobytu v první světové válce v Itálii. Moje prázdninová činnost na poli a doma byla tedy nutná.
A nebyla to jen ta práce, sice dosti těžká, ale bylo při ní docela dobře. Se sourozenci bratrem Janem a sestrou Marií jsme se vždy dobře doplňovali a i pilná práce se sklizní obilí byla včas během týdne udělána a nikdy nebylo třeba pracovat ještě v neděli. V neděli jsme chodili i do kostela v Leskovci.
Svážení suchého obilí z pole jsme prováděli naším kravským potahem. Krávy byly dobře krmeny, byly silné a mohli jsme naložit velkou fůru obilí. Sestra byla u potahu a pojížděla ke složeným kolkům s obilím, bratr mi podával snopy na vůz, takovými vidlemi, kterým jsme pravili “podavačky” a já snopy na voze ukládal aby se jich naložilo co nejvíce a nesesunuly se při jízdě.
Vrchní snopy jsme ukotvili dřevěným dlouhým bidlem, říkali jsem tomu “pavůz”, přivázaný na obou koncích ke “gréfám” vozu. A jelo se do stodoly. Sám jsem s oblibou zůstával na fůře a vezl se domů zabořen do snopů.
Ale nebylo to vždy tak bez potíží. Při jedné fůře při sjíždění z pole na polní cestu v mírném oblouku, který měl obrácený sklon, vůz asi najel na kámen nadzvedl se a převrátil se na bok. Vůz zapraštěl ale vydržel avšak obilí se muselo z převráceného vozu vyložit, vůz zase zvednout a obilí opět naložit. Z takové práce už nám do smíchu nebylo ale vše jsme zvládli. Kdybych tentokrát seděl na fůře to bych se asi divil, že najednou jsem na zemi a zkoušel jen zda jsem celý.
Vše dobře dopadlo a bratr při dalším odvozu v tom místě byl velmi opatrný a ještě jsme přidržovali vůz svojí váhou tak aby se nepřevrátil. Vícekrát se to již neopakovalo.

Jiná je situace u profesionálních fotografů. V televizi jsem viděl jak jeden profesionální fotograf měl na stojanu velký fotoaparát, postavený na vhodném místě u silnice a čekal více hodin než se mu mohl naskytnout vhodný objekt, který potřeboval pro své záměry. Když se mu nedařilo, dal stojan s aparátem na rameno a hledal jiné lepší místo.
A samozřejmě získaná velká fotografie je pak všestranně propracovaná a tudíž má i několikatisícové korunové hodnoty.
Jaky snímek v časopise od profesionálního fotografa se mi líbil?
Vzpomínám si na jeden.
Byl to obrázek psa asi bulldoga sedícího na zadních nohou na ulici před výlohou řeznického krámu, upřeně hledícího do této výlohy na umístěnou velkou mísu plnou jitrniček, jelítek a tlačenky, a co více jak se jazykem olizoval, jak mu z tlamy tekly sliny a z očí se řinuly slzy z touhy mít na jazyku ty vystavené dobroty.
Jistě to bylo dobře naaranžované ale obrázek byl vskutku tak působivý, že při pohledu na něj by nezaujatý pozorovatel hned vytáhl peněženku z tašky a šel si nějakou tu jitrničku koupit.
Velmi zdařilý reklamní obrázek.