Spolužák z měšťanské školy, náš dobrý kamarád Antonín ze Lhoty byl přijat ke studiu na lesnickou školu v Hranicích. Studoval úspěšně a po studiu nastoupil do zdejšího dřevařského závodu v němž dosáhl vysoké hospodářské funkce.
Do Hranic do školy dojížděl denně jako my do školy ve Frenštátě. Samozřejmě, že jsme tu část jízdy jeli vždy společně a vyprávěli si vzájemně i o svých školách.
Náš kamarád Antonín nás převyšoval ve svém okolí snadno získanou oblibou zvláště u děvčat vzhledem k tomu zelenému lesnickému stejnošatu se zeleným kloboukem, v zimě v širokém zeleném hubertuse s většími zelenými knoflíky, prostě oproti nám v našem občanském obleku hned upoutal pozornost.
O své škole a výuce v ní ani mnoho nevyprávěl a raději se hodně zajímal o naše hovory a názory na výuku v naši škole. Bylo zřejmé, že se v mnohém s našimi názory ztotožňoval. Bylo zajímavé jak i po letech když jsme se setkali a vzpomínali na školní roky ač studoval na svojí škole rád, byla však jen jednoúčelově zaměřena na dění kolem lesa, u nás oceňoval všestrannost naši školy pro další podnikání.
Jak to běžně i mezi studenty z odlišné školy chodí, občas jsme se v hovodu legračně vyjádřili o nějaké činnosti jiného studenta, třeba u našeho kamaráda Antonína jsme byli zvědaví jak bude muset v případě nutnosti provádět soupil všech stromů v lesním porostu, kolik se asi nachodí a zda se vůbec nesplete v počítání.
Odpovídal, že si počty stromů pamatuje, nepotřebuje dělat nějaké značky na stromech. A dal nám i takovou otázku z funkce lesnického pracovníka. Jak mu totiž určíme v případě potřeby výšku stojícího smrku aniž máme u sebe technické pomůcky?
Nevěděli jsme, řekl nám celkem dobrý jednoduchý odhad. To se lesník předkloní a přes rozkrok se podívá směrem ke stromu a jde až uvidí vršek sledovaného vysokého stromu. Vzdálenost od tohoto místa ke kmeni stromu pak použitím kroku, kdy jeden větší krok značí jeden metr sečte a hned ví jaká výška dotyčného stromu je. A ještě s úsměvem dodal, že k tomu není třeba žádných kupeckých počtů, které potřebujeme my, obchodníci. Stačí jen použít pravý úhel.
A cítili jsme se všichni dobře a byli jsem stále veselí.

Moji rodiče měli orná pole sice ne v příkřejších stráních, ale také ne v nížině s naplavenou ornicí. Při orbě se vyorávaly stále i větší kusy kamení. Sice ne již ve velké míře jako v minulosti, když prarodiče na kamenité půdě či po odstranění porostů a vyčistění půdy si připravovali ornou půdu.
Nasbírané vyorané kamení se po každé práci na poli posbíralo a svezlo na skládku někde bokem pole na hromadu. Po dlouhých letech sbírání vznikla velká podélná hromada kamení a byl to takový kolorit pole, který se stále sbíráním kamene zvětšoval. Rostly na něm šípky, plané trnečky a kopřivy. Dostal i svůj název “skládek”, když byl menší, tak se říkalo “skalka”.
A v tom popsaném prostředí měli někdy svůj přirozený úkryt hadi. Nevím o jaké hady se jednalo. Měl jsem vždy z hadů velký strach, vůbec jsem nedovedl rozlišit kdy se jednalo o hada jedovatého či neškodného. Pro mne to byl jeden plazivý tvor, který mi naháněl hrůzu, což přetrvává až dosud a nezbavím se jí již nikdy o čemž nepochybuji.
Ke skládce kamení jsem byl ochoten přiblížit se v mém mládí jen s mými rodiči a to z jednoduchého důvodu. Rodiče mi vyprávěli že hadi se v jistou dobu svlékají ze své kůže a to z toho důvodu, že jak rostou, stará kůže je jim těsná a zbavují se jí a naroste jim kůže nová. Byl jsem zvědav jak takovou svlečenou hadí kůži někde uvidím.
O svlékání kůže hadů, která trvá poměrně dlouhou dobu a ovlivňuje jejich pohybovou aktivitu, jsem našel v současnosti i na internetu potřebnou informaci.
Byl jsem ochoten na chvíli zapomenout v přítomnosti rodičů na můj strach ze všeho co by mi připomínalo hada.
Svlečenou hadí kůži jsem ani při opakovaných pozorováních z jisté dálky během jara a léta nepostřehl. Hady mám trvale uloženy v poměti jako nebezpečné, odpozující tvory, kterým se musím vždy vyhnout, což jsem vždy důsledně činil.
Ani k velkým hadům používaných v cirkusech ve zvěřinci nebo při představeních se svými chovateli jsem neměl nikdy důvěru a raději jsem ve zvěřinci cirkusu přivřel oči abych na hada zblízka nehleděl.