Z našeho města dojížděla s námi do školy ve Frenštátě také spolužačka Ludmila. Její rodiče měli u domku menší ovocný sad. Usuzuji, že o sad se asi dobře starali protože tato spolužačka si vždy nosila ke svačině po delší dobu zvláště v zimě velká jablka. Někdy je nabídla i spolužačkám. Také jsem je jednou okusil.
Byla to zřejmě odrůda Sudetská reneta, která již delší dobu není doporučována k výsadbě. V té době byly plody vyhledávané. Vždyť v podmínkách pro sadaření v našem chladném podnebí výběr odrůd nebyl velký. Převážně se tady dařilo hruškám známým pod názvem “Dule”, které v krátkém čase hniličily a byly tak pouze na sušení. Naše maminky z nich pekly právě ty dobré vdolky - frgály.
Při jízdě vlakem ze školy asi v první polovině cesty bylo na trati značné stoupání, vlak hodně snížil rychlost. Však ta parní lokomotiva, která vlak táhla, celkově rychle nejezdila. V tom místě kde vlak jel pomalu byla blízko trati jabloň a na ní na podzim bylo hodně červených jablek a byla i napadaná pod stromem. Při pohledu na tolik jablek to lákalo k myšlence jak se k jablkům na zemi dostat.
Našel se dokonce mezi dojíždějícími spolužáky takový “kaskadér”, který byl ochoten z pomalu jedoucího vlaku vyskočil, posbírat několik jablek a do posledního vagonu zase naskočit. Jeho kamarádi jej odrazovali, že mu vlak ujede nebo že se mu něco přihodí. Nedbal a tento odvážný kaskadér přece ve vhodnou chvíli přiblížení se vlaku k dotyčnému místu s jabloní skutečně z vlaku vyskočil, sebral několik jablek a zase s potížemi do posledního vagonu naskočil.
Ještě jednou takové sbírání jablek skokem z pomalu jedoucího vlaku uskutečnil, ale opět do vlaku naskočit se mu již nepodařilo a vlak jel dál bez něho. Vícekrát takový risk nezkoušel a vůbec nechtěl mluvit o tom, jak se dostal domů.
Aktovku se školními věcmi mu jeho blízký kamarád vzal a donesl domů.
Posměch od nás ostatních za nezdařený druhý pokus neměl, vůbec jsme o tom nehovořili, na vše jsme zapoměli. Sice občas když jsme z vlaku viděli tu jabloň, kde rostla velká červená jablíčka nám přišla na mysl vzpomínka na jízdu spolužáka při níž sbíral jablka.
Někdy mi přijde i po mnoha letech na mysl jak se dalo jet vlakem a pod stromem sbírat jablka. Zpravidla jsem si na to vzpoměl při sklizni ovoce v naší zahradě.

V truhlíčku u okna vyseta semena paprik a tyčkových rajčat, dobře vzešla a jsou zajištěny sazeničky pro včasnou výsadbu.
Z truhlíčku přesazení již jednotlivých sazeniček do kelímku provedu hned jakmile narostou první pravé lístky.
Zpoždění u tohoto druhu zeleniny v zajištění sazeniček nepředpokládám.

Někteří spolužáci bydleli a dojížděli do školy z míst v pohraničí. Rádi jsme si vzájemně vyprávěli o svých krajích a svých domovech. Také jsme občas - u nich byl na návštěvě.
Postupem času se situace v pohraničí zhoršovala a podle vyprávění spolužáků nebylo dobré je třeba navštívit.
Přesto jsme my tři kamarádi jednoho dne s kratším vyučováním vystoupili v Mořkově z vlaku a šli jsme směrem k vesnici již v pohraničí. Vůbec jsme se neobávali, že můžeme mít nějaké potíže. Po delší chůzi jsme na silnici potkali 2 mladíky oblečené do nějakého stejného oděvu v krátkých kalhotách a bílých punčochách, kteří nesli nějakou vlajku. Rázně si vykračovali.
Při setkání jsme jim nic neříkali, ale tito mladíci když nás míjeli, se zastavili a volali na nás německy jako že budou nás o pozdrav prosit. Trochu jsme se jich lekli, ale když si tito uvědomili, že jsme byli 3, pokračovali v rázné chůzi bez dalších řečí.
Co nám tedy zbylo, na co čekat. Hned jsme se vraceli zpátky k nádraží, abychom stihli další vlak k domovu. A vícekrát jsme se již na takovou chůzi neodvážili. Ani spolužáci nám to nedoporučovali.

Také dle učebních osnov se uskutečnilo jednou ve školním roce pochodové cvičení. Trochu si ještě vzpomínám na jedno takové cvičení. Bylo to v posledním roce návštěvy školy.
Odchod byl hned po ránu jako celodenní školní zaměstnání. Šlo se po skupinkách po hlavní cestě směrem k Místku. Při chůzi byly činěny od provázejících profesorů výklady o krajině z hlediska její důležitosti pro obranu.
Pochodové cvičení bylo dosti náročné na chůzi i na nějaké zařazené prvky, třeba rychlá chůze apod. K poledni asi každému stejně i mně notně vytrávilo a byla stanovena delší zastávka u restaurace za účelem sníst svačinu. Jen málokdo si koupil jídlo v restauraci. Každý měl své občerstvení v tašce, stejně i já a spolužáci od Vsetína. Po jídle byla žízeň. Koupili jsme si malé černé pivo, prý to bylo 16ti stupňové, dobře chutnalo, ale také dobře vstoupilo do hlavy a nejen mně. Nebyl jsem na pití piva zvyklý, stejně jako mnozí jiní. Doprovázející profesoři byli shovívaví.
Po pokynu dále pokračovat v návratu ke škole témeř všem z nás se z vypitého piva i hlava zatočila. Netrvalo dlouho a opět se vše zklidnilo a pochodové cvičení se chýlilo k dobrému konci. Příchod do školy byl již v pořádku.
Někdy se mi v myšlenkách vybaví i takto popsaný návrat z pochodového cvičení. Jak rád si na toto zavzpomínám. Je to pro mne stále hodně veselé a s odstupem času by to vypadalo jako smyšlené. Ale moje první seznámení se s pivem na pochodovém dvičení, to byla skutečnost.