Praví se, že na svatého Ctirada dne 16. ledna zima leze do těla.
Teploměr svými údaji tomu však nenasvědčuje, ale což, před námi je měsíc únor, který může být bílý a silně ledový a třeba budeme i přikupovat teplejší oblečení.

Po vyřízení nástupních formalit a po zaplacení zápisného a školného jsem vkročil do své třídy. Byla v prvním poschodí, prostorná místnost se stupínkem a stolkem pro vyučujícího a dvojdílná tabule jako v jiných školách.
Třída byla smíšená, děvčata i chlapci, děvčat bylo méně. Každý si sedl dle své volby. Ze Vsetína a z okolí nás bylo asi 6 studentů a dá se říct, že jsme se více spolu scházeli, společně seděli při dojíždění ve vagoně a společně i ve vlaku řešili zadané úkoly.
Žáci školy pocházeli vlastně ze širokého okruhu i okolních měst, ale brzy jsme se dobře snášeli. Zvláště děvčata, ta byla asi trochu troufalejší a dovedla i s rizikem při zkouškách tichou nápovědou pomáhat.
Odděleně za třídou byl malý prostor, kde jsme po příchodu do třídy odkládali svrchní zimní oděv a přezouvali se. Ředitel školy se jmenoval Dobeš, z profesorů si vzpomínám již jen na některé, byl to ing Zvolánek, Těšínský, Ulmann a také právník, kterého jsem rád sledoval. Německý jazyk učil profesor Chrástek, jehož oblíbeným úslovím bylo: neumíte, zlobíte a und gerade (a právě) u mě. Získal jsem od něj dobré základy němčiny.
Při celkovém studiu jsem získal potřebné znalosti a vědomosti, které mi byly prospěšné.

Prázdniny skončily a první září roku 1937 bylo zde a tím počátek další školy ve Frenštátě pod Radhoštěm.
Den předem jsem měl vše připraveno a asi celkem v pohodě jsem šel spát. Že zaspím neměl jsem obavu, to moje matka mne spolehlivě vzbudila a činila tak vždy i během mého vstávání jízdy do školy. Ani k tomu budíček nepotřebovala.
Peníze na zápisné a školné jsem měl v náprsní kapse, byla to větší částka a jen mi matka připoměla ať je třeba nechtě neztratím. Chápal sem ji a dal jsem si pozor.
Moje nová škola ve Frenštátě byla na náměstí dosti vzdálená od nádraží a téměř mi dělalo potíže k ní při první návštěvě dojít. Později jsme chodili zkratkou, bylo to hodně blíže, ale žádné obavy jsem neměl, šel jsem prostě od nádraží s jinými mladými hochy a dívkami s předpokladem, že jdou do stejné školy a došel jsem dobře.
Nevím již s jakým pocitem jsem prvně vkročil do hlavních dveří školní budovy, ale myslím, že jsem si dostatečně uvědomil, že jsem daleko z dosahu domova a že tato škola, do které prvně vstupuji, je jiná než škola ve Vsetíně a že se musím sám o vše starat, učit se a vůbec samostatně jednat, což mi bylo vždy hodně prospěšné.

Praví se, že pro samé listí nevidí strom, což znamená, že byl nedůvtipný.
Že je přešlý mrazem, to je, že je skleslý na duši.
Já o švestkách, on o česneku, to mluvíme každý o jiném.
Ukazovati hrušky na vrbě značí balamucení.
Když se řekne že ten slyší trávu růst, znamená, že vidí zlé i tam kde není.
Řeknu-li až se bude bílá růže červenat, pravím tak “nikdy”.
Víte co je lopatismus? Dávat na vědomí věci řečeně po lopatě, to jest zcela jasně, že pochopí i nechápavý.
Když se o někom řekne, že mu zvedli mandle, znamená to, že ho potýrali.