Těch podzimních odrůd jablek sice na zahradě nemáme, ale dobře zarodila odrůda James Grieves, které s mírným zpožděním právě dozrávají a s chutí je konzumujeme.
Příprava na ostatní podzimní práce, hlavně rytí záhonků je dobře zajištěna.

V mém mládí neměli moji rodiče takových možností aby jak sobě tak i nám dětem mohli aspoň občas koupit knihu. V tomto směru jsme byli odkázáni na školní půjčování dětských knih hlavně pohádkových pro nás děti. Dospělí si půjčovali knihy v obecní knihovně mojí rodné dědiny. A muselo to tak stačit.
Pokud se mne týče, začal jsem si knihy sám kupovat až když jsem byl zaměstnám a měl jsem již vlastní prostředky i na kupování knih. Vzpomínám si, že moje první velká přihláška k odběru knih byla na celý soubor spisů Aloise Jiráska. Mám je ve své knihovně. Tituly knih F.L.Věk jsem četl opět i v současnosti několikrát.
Následovaly vždy knihy z výběrových řad pro určitý rok z určitých edic. Byl jsem členem edice Československý spisovatel, Odeon, Máj a další. Knih přibývalo, knihovna se plnila, možnost četby přibývalo a byl jsem vlastně v jiné situaci než když jsem si knihy jen půjčoval. Omezil jsem se tedy před časem jen na skutečně nemnohé výběrové tituly knih a to podle doporučení dětí, hlavně vnučky. A dosti často mám od nich k různým příležitostem knihy jako dárky. S oblibou všechny čtu.
Z válečného období mám několik knih, které byly vydávány v brožovaném provedení. Jednalo se o dobré knihy od starých vlasteneckých spisovatelů.
Obzvláště si ale cením vlastnictví knihy knih, což je Biblia sacra, to je Bibli svatá, vydaná tiskem roku 1859 v Kralickém překladu psahá kurentem, vázáná v kůži dosti opotřebovaná jistě při častém čtení. Zůstala mi po mojí matce. Občas si z ní čtu, zvláště některé označené verše od rodičů a snažím se přenést se do doby mých předků a myslet na to při kterých starostech či radostech čerpali sílu a potěšení ze čtení veršů a jistě vůbec celé této staré bible.

Během roku tak nepravidelně, ale ve svátky vždy, jsem chodil s rodiči na Vsetín do kostela. Byl to pro mne takový radostný a zvláštní zážitek, když tolik lidí šlo do kostela s vážným záměrem plnit církevní evangelické služby. Známí lidé se před kostelem chvíli zastavili aby se pozdravili a každý hned vešel po několika schodech vzhůru do kostela. Zpravidla si sedl na své obvyklé místo.
A čekalo se na příchod faráře a na zahájení a vlastní konání služby kázáním faráře a společného zpěvu písní určených na vyvěšené tabulce. Po skončení se všichni účastníci opět se zvláštní důstojností rozcházeli do svých domovů.
Zpěvy písní doprovázela hra na kostelní varhany. Pro mne to znělo mohutně až dojemně. Kostelní varhany a společný zpěv náboženských písní jsem vždy rád poslouchal.
Při návštěvě kostela jsme chodili si sednout do lavic na pavlači. Zde bylo dobře slyšet i vidět dole téměř do celého prostoru kostela. Také bylo možno pozorovat hrajícího na kostelní varhany. Patřil jemu můj obdiv pro hbitost jak pod jeho prsty vznikaly tak milé tóny.
Ještě jedna zcela prozaická věc mne na pavlači vždy zaujala. I když v městě i v kostele byla zavedena již delší dobu elektřina, kostelní varhany nebyly předělány na ventilátor aby se jím vháněl vzduch do píšťal varhan, nýbrž ještě stále kostelník, na jehož jméno si již nepamatuji, při hře varhan šlapal na svém prkně kožené měchy, aby z jejich vzduchových zásob pak mohly varhany hrát.
Ten šlapající kostelník drže se držadla a pevně stojící na šlapací desce vždy věděl, kdy přišlápnout do měchů a kdy přestat, aby hra byla plynulá.
Tak ho vidím před sebou i teď a asi jsem jej měl v té době ve značné vážnosti jak tomu šlapání dobře rozumí. Byla to pro mne a možná i pro mnohé jiné taková neoddělitelná součást hry na kostelní varhany při návštěvách kostela.

V tomto týdnu byl vlastně ukončen sběr léčivek, to je hlavně měsíčku včetně sběru semen pro další výsev, máty peprné, sice ještě jeden menší sběr bude a meduňky, možná i u této bude ještě jeden malý sběr. Pro potřebu těchto léčivek na čaj pro celou zimní sezonu je nasbíráno dostatčné množství.
Pokračuje sběr okurek, hlavně salátovek, zvavých hadovky, paprik a rajčat. Pokud se týká rajčat, zdlouhavě dozrávají, chybí jim i noční teplo. Konsumace je samozřejmě průběžná a úroda zatím dostatečná.

Za mé docházky do školy ve Vsetíně se nábožensktví vyučovalo ve škole v samostatných hodinách. V mé školní třídě jsme byli všichni školáci z evangelických rodin a bez vyjímky jsme chodili do náboženství. Nepomatuji si kdo nás vyučoval.
Kolem dovršení 15 roků věku se uskutečňovala církevní slavnost konfirmace, to je přistupování dětí do Českobratrské evangelické církve v plném členství.
Také já jsem byl konfirmován dne 16.6.1935 a obdržel jsem na cestu životem heslo z Písma svatého v odstavci Jozue 1,9. Bylo pro mne útěchou obzvláště ve válečných a zlých dobách vůbec a radostí v dobách dobrých.
Konfirmace provedl a do církve nás uvedl Jan Skalák, fárář a senior v Horním kostele. Stále mám písemný dokument “Na Památku konfirmace” a společnou fotografii všech konfirmantů. Bylo nás mnoho, ale již na fotografii téměž nikoho nepoznávám. Stěží jsem tam našel sebe.
Vzpomínám, že pro tuto církevní událost v mém životě jsem měl první nové šaty skutečné šité na míru u krejčího. Toto byly pro mne sváteční šaty na delší dobu, hlavně jsem v nich pak chodil s rodiči do kostela. A určitě byla následně také domácí oslava této první církevní události v mém životě.