Již běžně sklízíme okurky, rajčata a papriky. Sklizeň je dobrá, odpovídající i minulým sezonám. Tuto sklizenou zeleninu hned konzumujeme a patřičně zpracováváme.
Až dosud se plíseň na porostu urek a rajčat neobjevila a je předpoklad, že v tuto pěstitelskou sezonu se neobjeví.
Letní odrůda jablek, zvaná žňůvky, čiže letní průsvitné, již skončila a zkonzumována. Plody byly poměrně drobné způsobené předchozím suchem. A také hodně tohoto ovoce zhnilo. Pro potřebu ale se sklidilo dosti.
Tráva na zahradě již potřetí pokosena, což bylo nutné provést zvláště pod jabloněmi, aby se lépe sbírala padaná jablka.

Pokud si vzpomínám, chození a sbírání hřibů v naší rodině měl na starosti můj otec. Snad proto, že svým původem byl vlastně pasekář a jak i říkával, že hřiby přičemž používal svého názvu “kozáky” jim rostly i na loukách blízko chalupy, kde bydlel, než se oženil a přestěhoval.
S otcem chodili rádi na hřiby všichni moji sourozenci a také já. Když otec již špatně chodil, vášnivou sběratelkou hřibů byla moje sestra Marie, se kterou jsem stejně rád chodil na hřiby jako dříve s otcem až do doby než jsme se s hřibovou potěchou rozešli po jejím provdání do jiné vesnice.
V té době jsem sám již tak často na hřiby pro zdravotní potíže nechodil. Moji plnou potřebu hřibů mi sestra vždycky poslala. Toto dodržuje stále i neteř Mařenka, jíž patří můj dík.
Řeklo by se chodit sbírat hřiby, když rostou, že to je i ztráta času a ne každý rád sní jídlo z hřibů a má vůbec nechuť k přípravě takového jídla. Komu však třeba chutná polívka z václavek hezky hustá i s nudlemi v níž na talíři téměř stojí lžíce, nemá v jiném jídle náhrady. Třeba co říci obalovaným smaženým řízkům z pravých hříbků! A co ta smaženice s nasbíraných kuřátek s vajíčkem na cibulce. Když takovou dobrotu jím ani mi nenapadne vzpomenout si na zdravovědu, která praví, jíst omezeně vajíčka. Copak nelze s chutí sníst na tuku pečené posolené bedly? Sám je sním rád a nepočítané množství. Chutné omáčky ze žlutých máselňáků, modřáků a i z jiných jedlých druhů hub nelze opomenout. Sám si mimo hřibovou sezonu o těchto dobrotách z hřibů mohu nechat jen zdát, pokud je nemám nasušené.
Za mého mládí nám velmi chutnaly přímo na plotně sporáku pečené, jen posolené houby, kterým jsme říkali kravičky s červenou hlavičkou, byly tak obzvlášť chutné, že jsme si je brali jeden druhému z ruku.
Když jsem chodil do lesa na hřiby, to byl i taký zklidňující balzám na duši. Co říct tomu uvidět jak po louce běží malé stádečko srnečků, kde třeba jak ten poslední se otočí a hledí na člověka jako by chtěl zjistit, kdo že je v jejich klidu ruší, ale hned zase běží dále. Na takové chvíle se nezapomene, což u mne vždy patřilo k radostem při hledání, krájení, vaření a konzumaci hřibů.
O takovou radost jsem nebyl nikdy ochuzen a jsem tomu stále rád.