V našich končinách valašského kraje se dříve chovala na horských stráních a na dostupných pastvinách ovčí stáda. Pásl je bača se svým věrným psem a aby mu nebylo smutno, tak si foukal do fujary. Dojil ovce a vařil v košáru z ovčího mléka žinčicu a hnětl ovčí sýr nejen pro svoji obživu při ovcích, ale i získal tak výdělek a též při směně ovčí vlny za peníze.
V nížinách a i na přístupných pasekách byla trochu bohatšími majiteli chována kráva nebo i dvě, užitečná nejen k tahu, ale také pro důležité mléko což byla obživa nejen dětí, ale celé rodiny.
Teď k tomu názvu “mlezivo”.
Když se kráva dobře otelila, přišlo na svět tele, které bylo nejdříve živeno mateřským mlékem. Nadojené mléko bylo v prvních asi dvou dnech žluté, husté, samý tuk. A bylo ho zprvu více než tele spotřebovalo.
Když se takové mléko zahřálo až uvařilo, srazilo se na žlutou tučnou hmotu, říkali jsme doma, že to je “mlezivo”. Mělo to takovou mléčnou, máslovou až tvarohovou chuť a bylo velmi syté a chutné. Avšak pozor, každý je při trávení nesnášel. Přišel na něj ten “řídký případ s hustým běháním”, jak jsme tomu u nás pravili. Čiže průjem se svými běžnými projevy.
Kdo ale tento uvařený pokrm snášel, každý si pochutnal, až se nad dobrotou olizoval.
Já jsem patřil právě k těmto labužníkům, kterým bylo takto svařené mléko pochoutkou a čekal jsem až po delší době opět přišlo na svět malé tele a s ním následně vaření zbytku nadojeného mléka abych si zase dobře pochutnal.

V letošní zimě i na zahradě bylo hodně sněhu, nevyhnul se ani mému foliovníku. Pod tíhou se zbortil. Kovová konstrukce nevydržela.
V současné době je již opraven.
Do menšího pařeniště vysazeno v sobotu 22.4. 20 sazeniček salátu, což budou brzy první jarní vitamíny.
Okopán česnek a přihnojen, je v dobrém stavu.
Stejně tak okopány jahody, snad bude letos lepší sklizeň.
Prořezán a pročištěn záhon červených malin a ostružin.

V mém mládí pekla moje matka a později i moje sestra samy doma. Pekly jej v peci roztopené delšími kusy dřeva a uhlíky se rozložily dřevěným “ohřeblem” po celé peci, aby se dobře vyhřála. Do pece se chléb sázel ze “slaměnek” dřevěným “lopářem”. Byla to taková dřevěná kulatá pomůcka na delší tyči.
Mouku jsme měli z vlastního obilí, hlavně ze žita, někdy se přidalo i pšeničné mouky. Obilí jsme mleli ve mlýně v Leskovci u mlynáře Macka nebo v Ústí u mlynáře Čurdy.
Těsto se zadělávalo ve velkých dřevěných neckách, z jedné dávky v nich připravené se upeklo i kolem 10 kulatých velkých bochníků chleba. Naše rodina byla početnější a napečený chleba vystačil asi na týden.
Ke kynutí chleba se používala tak zvaná “nátěsta”, to byl ponechaný větší kousek těsta od posledního pečení hodně obalený moukou uložený v chladu, který se nechal při dalším pečení rozpustit ve vlažné vodě až začal kynout a použil se ke kynutí nové dávky těsta v příštím týdnu. Droždí, čiže kvasnice jsme nikdy nepoužívali.
Při přípravě a dávání vykynutého těsta do “slaměnek” ze zbylého těsta, který by nevyšel na celou slaměnku, matka i později sestra uhnětla takový placek, buď jej posypala trochu solí nebo více kmínem a ten vsadila na začátku pece. Byl totiž brzy upečený. Říkali jsme mu “lámanec”, protože se ještě teplý lámal, nekrájel se jako normální chleba a pro nás děti to byla mimořádná pochoutka. Mnohdy jsme si zbytek lámance i “uchýtali” z ruky.
Také v současné době při vzpomínkách na pečení domácího chleba u nás mám někdy chuť na “jiný” chléb, který bych si sám upekl. V obchodech je široký sortiment chutného a kvalitního chleba z různých pekáren, každý si ten svůj chleba vybere na který je zvyklý, ale jak říkám, mé vzpomínky na ten náš domácí chléb mne vedou k tomu, abych si něco domácího upekl.
Našel jsem tedy starý recept na pečení chleba od mojí sestry, dle kterého po dlouhou dobu jej ještě pekla, pokud měla v kuchyni ještě funkční pec. A tak i po delší době mi sestra coby chuťovku svůj chleba upeče.
Uvádím její recept na domácí chléb jak jej používá:
Potřeba:
O,5 kg hladké mouky
půl balíčku mletého kmínu
2 kávové lžičky soli
1 kávová lžička fenyklu
30 gramů droždí
2 středně velké brambory postrouhat na jemné struhadle
0,25 l vlažné vody

Další postup přípravy a pečení:
Do mísy nasypu mouku, udělám v ní důlek, v němž rozdrobím droždí a lehce je promíchám s trochou teplé vody.
Když více vzejde, přidám všechny ostatní přísady včetně nastrouhaných brambor a přileji předepsanou vlažnou vodu a ze všeho zadělám těsto, které dobře hnětením vypracuji.
Těsto v míse přikryji utěrkou a nechám je jednu hodinu kynout, případně i déle dle okolní teploty v kuchyni.
Dobře vykynuté těsto předám z mísy na vál, kde je ještě mírně prohnětu a vytvořím chlebový bochánek, který předám na plech dosti posypaný hladkou moukou a na plechu je ještě nechám kynout něco více jak 20 minut.
Povrch utvořeného bochánku potřu slanou vodou a dám péci do předehřáté trouby. Peču asi 20 minut dokud nezačne povrch červenat. Pak teplo stáhnu na minimum a dopékám chléb jednu hodinu (nejméně). Za občasného potírání vodou.
Po vyjmutí upečeného chleba z trouby potřu jeho povrch vodou.
Upečený chleba je chutný a má křupavou kůrčičku.

Neznal jsem mlsnějšího tvora mezi domácími zvířaty, které jsme chovali než je koza. K takovému závěru jsem dospěl při pasení našich 2 rohatých kozích jedinců.
K této činnosti jsem byl určen rodiči v době prázdnin a i jindy, když jsem přijel dříve ze školy ze Vsetína. Rodiče zřejmě usoudili, že když mi nějak dobře nešla těžší práce na poli od ruky, neměl jsem tu zručnost potřebnou při sklizni obilí a podobně, ale také s ohledem na moji slabší postavu, jsem byl určen k pomoci při pasení našich krav a 2 koz.
Ovládnout naše krávy při pasení bylo snadné. Ve větší trávě se pásly bez potíží. Když si zašly do jeteliny nebo do velké trávy k sečení, snadno jsem je zpořádal a bylo vše dobré. Hlavně jsem dbal na to, aby nevešly na sousedovo pole, což by k panujícím sousedským vztahům nebylo dobré.
Avšak naše rohaté kozy, kdyby stály po kolena v dobré trávě, tak zcela umíněně a mlsně by stále chtěly jít do porostu jeteliny nebo i do řepy, zkrátka nedala se při nich číst knížka nebo mít nějakou zábavu.
Tak probíhala moje až nechuť k mlsným kozám a vždy jsem byl rád, když jsem je dovedl do chléva a končila moje povinnost. Ta starší koza měla velké rohy a snadno by i mne chtěla trkat. Ve své ohradě z desek ve chlévě dovedla tlouci rohama do dřevěné stěny a zvláště tehdy, když jsem jí před očima zatřepal nějakým plátnem. To pak to ve chlévě dunělo. A celkem rád jsem toto kozí zlobení a bušení rohama do stěny sám s plátnem navodil. Představoval jsem se coby mladý toreador dráždící plachetkou svoje zvíře.
Rodiče se jen divili co ta rohatá koza tak silně bije rohama do stěny. Slyšeli to až na dvůr. Ale já jsem jim nic nepravil jaké kozy jsou na pastvě vybíravé.
Avšak kozí mléko jsem velmi rád pil pokud je během sezony naše kozy dojily, měl jsem vždy připraven větší hrnek tohoto mléka po obědě k vypití. A nepochybuji, že i v současné době, kdy by to bylo možné, že bych kozí mléko rád pil.
A možná, že bych se i teď vpravil do činnosti gladiátora důchodce a zlobil rozdivočenou rohatou kozu strakatým hadříkem ve chlévě, když bych je předtím obtížně vyháněl na poli z jeteliny.

V jednom roce asi tak začátkem podzimu přijel na Vsetín velký cirkus, Cirkus Kludský. V té době se přepravoval do dalších měst svého vystupování jenom vlakem, obsadil celý dlouhý nákladní vlak. Obytné, ty tzv. “maringotky”, zvířata v klecích, celé cirkusové “šapito” a vůbec všechno potřebné a pomocné zařízení pro činnost cirkusu včetně krmiva pro zvířata, převáželi vlakem.
Vlak přijel před ránem na odstavnou kolej u překladiště a vagony vyprazdňovali a svými koníky odvářeli na stanoviště svého dočasného působení na louce na Trávníkách, kde jsou teď postavené paneláky. Vše připravovali na večerní představení prvního dne.
Třetího dne po večerním představení zase vše rozebrali a stejným způsobem naváželi do vagonů nákladního vlaku, který čekal na nádraží.
Stálo za to vidět projíždějící jednotlivé cirkusové části zvířat a věcí ulicemi města na stanoviště. Byla to dlouhá řada. Mnoho lidí i školáků pozorovalo pochodující či jedoucí části cirkusu. Já jsem také tento průvod pozoroval a nepochybuji, že mnozí z nás školáků přišli opožděně do školy. Přiznám se, že některá exotická zvířata jako slony a žirafy jsem tehdy viděl poprve, stejně jako to cirkusové hemžení. Bylo to pro mne tak neobvyklé a nové, že i po škole jsem nešel na nádraží ke svému vlaku, abych jel domů, ale šel jsem k postavenému cirkusu, abych ještě dále trochu vnímal okolí již stojícího cirkusu. Jít na představení cirkusu nebylo pro mne v té době večer dostupné, ani jít jen do zvěřince, hlavně nevycházelo pro mne vlakové spojení.
Vůbec se ani teď nedivím, že moje první byť jen okrajové seznámení se s cirkusem u mne zanechalo i v pozdější době dobré vzpomínky dosud trvající. V mnohem pozdějších dobách jsem rád navštěvoval i s rodinou cirkusy se zvěřincem, když přijely do našeho města a jako návštěvník jsem se již nedíval z chodníku na jeho příjezd.