V době mého dojíždění do školy na Vsetín nebylo vlakové spojení pro mne tak výhodné, abych nemusel i s ostatními dojíždějícími školáky čekat na vlak po skončení vyučování. A nebylo to jen několik minut, ale znamenalo to i hodiny čekání. Spojení autobusem jak je známé ze současné doby vůbec neexistovalo.
Za příznivého a teplejšího počasí jsem jednak vyřizoval pro rodinu různé záležitosti v městě hlavně na poště a kupoval jsem potřebné věci, které nebyly v místním obchodě nebo jen tak jsem chodil po městě a prohlížel si výkladní skříně obchodů. I to bylo celkem zajímavé. Nejraději jsem takhle chodil sám.
Hodně času čekání na vlak jsem ale přečkal s ostatními školáky i z jiných tříd na nádraží ve velké prostorné čekárně pro cestující vlakem 3. třídy dle zakoupené jízdenky. Tato čekárna byla vytápěna železničním zřízencem ve velkých železných kamnech, topilo se uhlím. Vzduch v této čekárně byl dýchatelný ač se tam i kouřilo a měl ten typický čekárenský zápach. Byl snesitelný. Důležité bylo, že vlak celkem spolehlivě přijel a cestovní rytmus se stejně opakoval ač se cestující měnili.
Ve velkém vestibulu byly výdejny jízdenek a vcházelo se na nástupiště tehdy nazývané “peron”. Jak čekárna, tak i vestibul byl po válce přestavěn a v minulých letech se provádělo další zlepšení nádraží. Vzpomínám si, že v dotyčném velkém vestibulu v době mého dojíždění do školy prodával cukrovinky v malé prodejně pan Zlámal. Prodával u malého pultu, kde měl vyloženy cukrovinky hlavně ty kyselé maliny a klátky, které v puse vydržely neuvěřitelně dlouhou dobu než se rozplynuly. Zájem mezi školáky byl o ně značný, já jsem je nekupoval. Měl jsem doma dobré teplé jídlo na které jsem se těšil více než na tu malinu.
Na nástupišti byla v kohoutku pitná voda. Byla výborná, pramenitá ze zdroje v Kýchové. Většina školáků ji pila, já také. Skleničku jsme nepotřebovali, jednoduše jsme zaklínili prsty obou rukou zespodu do sebe a vzniklou rýnkou přiloženou k vodovodnímu kohoutku se voda dobře pila. Ve vestibulu byl v té době i malý prodejní pult na kterém prodával noviny pan Štygler. Odbyt novin měl, ale také za pultíkem stál hodně hodin. Neprodané noviny z minulého dne vracel zpátky asi na poštu, ale vracel jen titulní název z každého neprodaného výtisku. Někdy jsem jej pozoroval, jak přiložil delší dřevěné pravítko k titulní stránce starých novin a naučeným trhnutím odtrhl část novin s datem, názvem a číslem novin a odložil na hromádku ke vrácení. Co činil se zbytkem odtržených novin již nevím, možná je brali v některém obchodě na balení zboží.
Po skončení denního prodeje oba drobní obchodníci svůj krámek zakryli dřevěným krytem, zamkli a měli splněno. V té době bylo pro mne vše zajímavé a moje denní čekání na vlak nebylo až tak obtížné.

Při výuce českého jazyka jsme se učili o literatuře. Také v určitém rozsahu o skladbě básní i jejich recitací. Učili jsme se jak se skládají jednotlivé části veršů aby slovní konce řádků a i myšlenky měly svoji návaznost, to rýmování básně.
Ještě si pamatuji, že učitel s námi probíral rozbor tvorby básně Máj od Karla Hynka Máchy. Některé úryvky jsme pak recitovali a také jsme se seznámili s životem a básnictvím Karla Hynka Máchy.
Jak sám tak i téměř všichni žáci neoplývali vlohami pro básnictví. Avšak ze školy mi něco podstatného zůstalo. Nedá se říci, že bych přilnul k básnictví, ale skladatel Máje svojí tvorbou takovým volným životem umělce a krajinou s Máchovým jezerem, městem Doksy a hradem Bezděz byly pro mne lákavé. Když na tato zajímavá místa přišla řeč členů rodiny, kteří u Máchova jezera již byli na dovolených, nezapochyboval jsem, že se tam také jednou podívám.
Stalo se to skutkem a před několika více lety byla celá naše rodina po 3 roky v Máchovém kraji u Máchova jezera. Když jsem prvně slyšel o krajině Karla Hynka Máchy, jsem si jistě neuvědomil, že tam jednou pojedu. Zažil jsem koupání, procházky i do Starých Splavů, návštěvu města Doksy, jízdu lodí po jezeře, zajímavou tržnici na cestě a návštěvu hradu Trosky s jeho prohlídkou. Pod hradem při návratu výborný oběd, ubytování v chatkách, hra ping pong a nezapomenutelné společné večerní sezení na verandě chatky. Prostě řečeno, milé žití v Máchově kraji. A ta vůně borového lesa, jímž jsme procházeli.
A vůbec mi nevadilo, že ve škole rozbor Máchova díla Máj nebyl námi tak ceněn.

Dne 27. února jsem vysel semena do truhlíčku mého semenáčku a sice zelenou papriku druh “Slovakia” a rajče tyčkové TORO F 1 hybrid.
Semena nakupuji jako vždy ve zdejší semenářské prodejně.

V několika hodinách během roku jsme měli i předmět ručních prací. Nedednalo se snad o pletení a šití jak by se z nadpisu zdálo, což bylo v dívčí škole. Byly to pro nás určené základy třeba řezbařské práce, či jiná podobná činnost.
Celkem rád jsem se zajímal i o ty řezbářské práce. K tomu jsme si koupili v obchodě se školními potřebami takovou menší tenší destičku z lipového dřeva asi tak rozměrů 8 krát 10 cm a malý řezbářský nožík. Na destičku jsme si nakreslili tužkou nějaký geometrický vzorec, třeba v kruhu víceramennou hvězdu s ploškami, které se v různé hloubce nožíčkem vyřezávaly. Tím vynikl plasticky nakreslený vzor. Tato práce byla zajímavá a těšila mne.
Na destičky jsem si i doma po určitou dobu maloval nějaké jiné vzory a vyřezával je. Měl jsem měkolik hotových destiček. Nepochybuji, že jak doma, tak i mezi sousedovými dětmi jsem sklízel určitý obdiv. Možná někteří také doma takovou práci zkoušeli. Nebylo to složité, ale bylo třeba určité zručnosti ovládat při řezání nožík.
Řezbář se ze mne sice nikdy nestal, ale v určité době jsem měl pro takovou činnost i zalíbení.