Pravím každému, aby si po zimním období zachoval svoji chuť k práci na svojí zahradě. Nejméně takovou s jakou začínal zahradničit, aby mu bylo na zahradě radostně a mile.
Od Martina

Pokud si vzpomínám, školní knížky jsme měli ve škole zdarma. Byly v užívání po několik roků než se vyřadily. Protože během školního roku byly vlastně stále v potřebě jak ve škole tak i doma při učení a přenášeny v taškách, to vše bylo znát na jejich vnějším vzhledu, třebaže byly v obalech.
Ostatní školní potřeby, rozumí se tím sešity, výkresové rastry, tužky a pera a jiné věci dle výuky si každý školák kupoval sám. Pro koupi školních potřeb z naší školy bylo v provozu menší papírnictví, takové pobočné na cestě k horní škole, jehož majitel byl pan Vévoda, mající základní velký papírnický obchod na rohu ulice vedle obuvi Baťa. V té době to byl nově postavený dům v moderním stylu a dá se o něm říct i po tolika letech, že je stejně krásný.
Plnící pera jsme ve škole nepoužívali, psali jsme špičkovým perem, které se namáčelo do kalamáře s inkoustem. Kalamář byl zapuštěn do školního stolku před každým žákem, nedal se převrátit a inkoust se nemohl vylít. Jistě i každý si dával pozor, aby si inkoustem nepolil sešit, či knížku. S perem se dobře psalo i krasopisně. Když byla kovová špička pera “rozskřípaná”, to je když třeba tlustě psala, snadno se vyměnila zasunutím nové špičky a hned se psalo dál.
Psací potřeby se ukládaly a nosily v malé dřevěné truhlici s víčkem na otvírání. Uvnitř byly přihrádky pro jednotlivé psací potřeby. Byla to taková účelná a dobrá věc pro psací potřeby školáka. Dobře se nosila i ve školní tašce. Na víčku byl namalován pro ozdobu nějaký kvítek nebo zvířátko.
Ale zase s tím umazáním inkoustem to nebylo také jednoduché. Když se pero namočilo do inkoustu trochu více a neotřelo se o kalamář, podařilo se školákovi, že najednou při začátku psaní se z pera uvolnila kapka inkoustu a byla hned v sešitě. Nedala se odstranit a potvrzovala pořekadlo, že jaký školák, tak vypadají i sešity. Při delším psaní byly někdy i prsty držící pero od inkoustu. Ke psacímu peru si nosili někteří školáci také malý hadříček aby jím mohli otřít pero od inkoustu po skolnčeném psaní.
Když tyto vzpomínky píši, nezdá se mi již skoro ani pravdou, jak se dříve psalo ve škole i doma inkoustem. Teď je v obchodech nepřeberné množství velmi kvalitních i levných propisovacích tužek, píšících bez jakýchkoliv potíží. Když se náplň vypíše, lehce se vymění náhradní náplní nebo se jednoduše levná propisovací tužka nahradí celou novou. Současný pokrok techniky je vidět i v tomto, což je dobré.

Vítr fičí, zle je venku, sníh se sype víc a víc,
ale bílý sněhuláček na dvoře si z toho nedělá nic a nic.
Líbí-li se tato říkanka i Vám, tak si ji třeba hlasitě řekněte.

Zřejmě dle učeního rozvrhu měly třídy školy vždy z jednoho ročníku pochodová cvičení a to do bližšího okolí školy. Zpravidla se šlo na Jabloňovou do Hrubého Skalníku a na Valovou skálu. Doprovázeli nás učitelé, kteří při chůzi doplňovali výklad o krajině, rostlinách a stromech a učili nás poznávat živou přírodu.
Na takové pochodové cvičení v přírodě jsem se těšil. Bylo zajímavé a poučné. Slyšel jsem, jak učitel nás i tady učil. Myslím, že jsem se zdržoval v jeho blízkosti a slyšel jeho dobrý výklad a popis přírody, motýlů, ptáků, květů a stromů, které jsme pozorovali.
Asi jsme ani necítili únavu po návratu ke škole. A následně ve škole při vypracování úkolů o pozorování přírody při vycházce to všem žákům šlo dobře.

Při nepříznivém počasí a v zimním období jsme měli tělovýchovné hodiny ve školní tělocvičně. Její výbava byla jistě stejná jako v jiných školních tělocvičnách. Už si přesně nevybavuji ani její velikost ani tělocvičné nářadí, které tam bylo. Jistě to byla hrazda, šplh, kůň a žíněnky.
Jak jsem se již zmínil, sportovní podmínky na školním hřišti jsem vždy obsáhl, ale nářadí v tělocvičně mi dělalo potíže a to zvláště co se týkalo cvičení na hrazdě a přeskoky koně. Zjednodušeně řečeno, asi jsem měl strach. Když jsem viděl většinu cvičících spolužáků, jak s radostí se míhali a točili na hrazdě a jak se vyžívali při odpichu a skoku na koně, to jsem jim mohl jen závidět. Měl jsem někdy potíže se na koně dostat a nejraději bych koně obešel. Postupně jsem však nabýval odvahu a tělocvik v tělocvičně mi šel, ale cvičení v tělocvičně mi nikdy nebylo blízké. A jak jsem byl rád, že v další škole již tělesná výchova nebyla.
Vidím-li v televizi v současné době, jak v některém pořadu cvičenci předvádí svá vystoupení na nářadí, to si jen tak trochu bez radosti vzpomenu na můj dávný skoro marný boj o zvládnutí cvičení na hrazdě a koni ve školní tělocvičně.

V letních a příhodných dnech dle rozvrhu byl tělocvik na hřišti ve dvoře školy. To bylo pro mne ještě přitažlivé. Vyhovovala mi ta pořadová cvičení i běh na čas, skok do dálky s dopadem do písku. U této discipliny jsem měl trochu potíže v tom, že se mi občas podařilo nežádané přešlápnutí odrazové čáry a pak nutně opakovat skok. U skoku do výšky jsem se do dobré výšky zpravidla nedostal, dařilo se mi občas shodit tyčku. A nebyl jsem takový jen sám.
Co se týče míčových her, zajímaly mne, ale byl jsem průměrným hráčem. Sám jsem se někdy cítil jako začátečník.
Někdy jsme šli i s některou další třídou na velké hřiště u sokolovny na němž byly rozšířené možnosti provozování míčových her a jiných sportovních aktivit. Běhalo se na něm dobře a házená míčem mi lépe vyhovovala.
Plavání v koupališti u sokolovny jsme neměli v programu. Někteří spolužáci z města tam chodili po škole a využívali je. Obliba koupání byla v mé školní době určena hlavně možností koupat se v řece či potoce. U mne toho nebylo mnoho a tak se u mne tím omezil zájem o letní koupání v potoce.
Už si jen s úsměvem vzpomínám, že několik málo hodin jsme měli určených na základní seznámení se s boxem. Některé spolužáky tato disciplina tak zaujala, že občas mezi sebou o přestávkách stáli v boxerském postoji, ale pokud si vzpomínám, dlouho s tím nevydrželi. Já sám jsem se nikdy k tomuto druhu sportu nehlásil.