Je-li teplý leden, bude z korce mandel jeden.
Na Tři krále mnoho hvězd viděti, bude mnoho brambor ve sklepě.
Hřmí-li v zimě do holých stromů, pak jistě rádo sněží do stromů zelených.

Nikdy jsem nebyl ani jako dítě hrající si doma kolem chalupy či jako školák v obecné škole a ani ve škole na Vsetíně s nějakými vlohami pro tělocvičné prvky nebo dokonce jít do nějakých sportovních soutěží.
V předškolním věku jsem dle vlastní volby a chuti šplhal po stromech, pohyboval se ve větvích, když se obíral lipový květ na čaj, či na prodej ve sběrně, nebo při sklizni třešní, hrušek a švestek, to byly ty pravé valašské trnky. Rád jsem chodil na chůdách, to známé chození o tyčkách se zvýšenými šlapkami a co říct různým kotoulům na hrazení plotu kolem zahrady a vůbec v trávě za chalupou. A ty závody v běhu s naším psem, hned bych tak běhal i v současné době. Ovšem to nebyla cílená dětská sportovní činnost. To byly ty dětské hry i se sousedovými dětmi.
V obecné škole tělocvik v takovém rozsahu jak si jej teď představuji, nebyl. Ve stísněných prostorách obecné školy chybělo vůbec místo pro školní třídu, ne tak pro nějakou tělocvičnu. Ani místo venku na dvoře nebylo pro ten účel upraveno.
Tedy tělocvik za těchto podmínek pro mne nebyl určen, tedy žádný a jistě jsem v té době neměl představu o tělesné výchově na škole ve Vsetíně. Možná jen tak jsem si myslel, že to s ostatními nějak zvládnu. Někdy to ani nebylo snadné.

Nadneseně se říkalo, že školník ve škole je velmi důležitá osoba. A hned byly k dispozici nějaké poznámky na osobu školníka. Vždyť tak to chodí a nejen u školníka.
V naší škole byl školníkem pan Sedláček. Pamatuji si jej velmi dobře. Byl to dobrý člověk, správná postava školníka. Občas si na něj vzpomínám, když se hovoří o školách.
Jeho manželka paní Sedláčková měla také blízko ke školákům. V malé místnosti u bočního vchodu do školy vařila ve dnech vyučování polévku, hlavně pro přespolní školáky. Na sporáku, kdy se topilo dřevem vařila ve velkém asi 40 litrovém hrnci převážně luštěninovou a zeleninovou polévku. Vydávala ji tj. nalévala ji v poledne o přestávce přihlášeným školákům do přinesených hrníčků či kastrolků. Bylo to asi půl litru polévky za 50 haléřů. Obzvlášť v zimním období to bylo výhodné pro dojíždějící děti z okolních vesnic, že měly ve škole teplou polévku. I já jsem využíval uvařených polévek a vždy mi chutnalo. Ta školní polévka měla možná trochu jinou chuť než jakou jsme vařili doma asi použitím jiného koření a také tím, že se doma vařila polévka za použití mléka, kterého jsme měli doma dost.
Právě ta rozdílná chuť školní polévky mě jednou vedla k záměru abych donesl v hrníčku několik málo lžiček školní polévky od paní Sedláčkové na ochutnání domů mamince. Úmysl jsem měl dobrý, dětsky prostý, ale když jsem jednou v hrníčku nechal trochu luštěninové polévky a dal jsem ji po skončení vyučování na dno tašky, nepočítal jsem s tím, že hrníček se může převrátit a že se polévka může vylít do tašky se školními potřebami.
Přes moji opatrnost se tak opravku stalo. Místo trochu polévky na ochutnání mi musela maminka doma čistit tašku. Ještě, že sešity a knížky byly čisté.
A moje poučení, již nikdy jsem nenesl polévku v hrníčku v tašce se školními potřebami. I tak se přece školáček poučil.

Ve školní třídě naší chlapecké školy jsme byli na začátku školního roku rozsazeni do lavic dle velikosti postavy. Bylo zajímavé, že v zadních lavicích seděli takoví žáci, kteří asi trochu počítali s tím, že nebudou tolik v přímém pohledu učitele, než sedící uprostřed či blíže stupínku. Ale každý učitel dbal na to, aby u všech žáků byla soustředěnost jen na výuku a nadále uplatňoval svůj vliv na kázeň ve třídě.
Nějaké pravidelné třídní schůzky učitele s rodiči nebyly, nevzpomínám si, že by se někdy uskutečnily. V případě zhoršení prospěchu či chování žáka byli rodiče asi zváni samostatně k projednání.
V naší třídě byli všichni žáci z evangelických rodin. Náboženství se vyučovalo.
Několik málo spolužáků rádo luštilo křížovky. Několikrát je vystřižené z novin donesli i do školy a o velké přestávce se snažili něco vyluštit. Možná více i z toho důvodu aby ukázali své vědomosti něco vyluštit, poslat do slosování výhry a těšit se na odměnu. Když několikrát nic nevyhráli, upustilili od luštění a upustili i od obdivu u svého okolí. Pokud se týká mne samého, nebyl jsem příznivcem luštění křížovek. Ale zato pohled na nadšené luštitele ve škole a i v pozdější době mne vždy trochu pobavil. Tu jejich upřimnou snahu vybavit si chybějící údaj stál za jeho vnímání.
Ovšem jiná situace byla se čtením různých cestopisných a dobrodružných knih či sešitů pravidelně měsíčně vydávaných. Oblíbené knihy v té době byly knihy v sešitovém vydání od Julia Verne, stále máme doma od něho v pozdější době vydané knihy 20 000 mil pod mořem, Děti kapitána Granta a Lodivod Dunajský. V té době byl “Rodokaps”, Romány do kapsy a pak ” Rozruch” Romány zrušené četby. Jejich zaměření bylo na kovbojské náměty, pasáky dobytka, krádeže koní a krav a obratného šerifa, který vždy uplatňoval zákon, vše spravedlivě vyřešil a viník byl potrestán.
Zvláště o tyto sešity byl mezi školáky zájem. Navzájem se půjčovaly a vůbec nebylo na závadu, že byly používáním i silně poškozené. Co v takovém sešitě chybělo, snadno se domyslilo. S dojíždějícími školáky vlakem jsme zpravidla museli delší dobu čekat na vlakovém nádraží a i to byla chvíle k četbě takových sešitů.
Dlouhou dobu jsem měl asi jako suvenýr z té doby jeden výtisk Rodokapsu. už nevím, jak jsem jej pozbyl.
V té mé školní době byla četba takových napínavých knížek sice pomyslné hodnoty stále vyhledávána, ale četlo se hodně. Pak to byly již velmí hodnotné knížky jichž sám mám v knihovně hodně stále je čtu.