Školní místnost, ve které jsem se začal učit, psát první písmenka abecedy, číst ze slabikáře a počítat do deseti a pak násobení a dělení, byla jistě stejná jako ve všech jiných obecných školách.
Školní lavice byly ve dvou řadách po pěti dětech, napravo děvčata, nalevo chlapci. A zcela nezbytný stupínek, aby učitel byl nejen vyvýšený, ale aby byl i oddělený od dětí. Pak učitelský stůl a židle a to hlavní, nepřehlédnutelné byla školní tabule. Jistě měla stejný vzhled jako v jiných školách. Byla umístěna na podstavci a uchycena na dvou dřevěných silných kolících. Tyto se daly zasunout do několika otvorů, čimž se dosáhlo možnosti školní tabuli zvýšit, či snížit podle potřeby.
Ještě k tomu stupínku. Než se vžil do povědomí prvňáčků, stalo se i to, že školáček v rozechvění, že je vyvolaný k tabuli, někdy o stupínek trochu zakopnul ke své ještě větší bezradnosti a i trochu pro smích ostatních. Jistě si příště dal lepší pozor, kde stupínek začíná. Věšáky pro zimní kabáty byly na chodbě. Boty se po příchodu do školy nepřezouvaly. V zimních botkách se chodilo po celou dobu vyučování.
Co mi nejvíce ze školní místnosti až podnes v paměti utkvělo, byla veliká železná kamna, v nich se topilo delšími dřevěnými poleny, kterých byla poblíž kamen značná hromada. Ve třídě bylo vždy teplo. Aby se někdo nespálil při pobíhání po místnosti o přestávce, kolem kamen byl postaven veliký a hodně vysoký půlkruh z plechu připevněný k podlaze. Při pohledu na něj si každý dal pozor, aby ke kamnům blíže nešel a nespálil se.
Už nevím, zda učitel měl ve třídě skříň pro nějaké učební pomůcky ale asi ne. A těch učebních pomůcek učitel neměl. Avšak rákosku na zlobivé školáčky měl. Co vím jistě, kvůli mému chování ji nepotřeboval.
Bylo by zajímavé zavzpomínat si na celkové prostředí naší obecné školy ale po dlouhé řadě roků se mi hodně vzpomínek z paměti vytratilo.

Vysetá semena rajčat a paprik do truhlíčku na parapetě okna všechna vzešla, tento sadbový materiál dobře roste a sílí.
Rostlinky rajčat jsou již dostatečně silné, mají pravé lístky a jsou schopné pro přesazení po jednom kuse do kelímků. Již jsem tak učinil dnešního dne.
Pokud se týká sortimentu paprik, růst rostlinek v truhlíčku je trochu pomalejší a do kelímků je přesadím za několik dnů.

Nevím ani z vyprávění matky, zda jsem šel první den do školy sám nebo v doprovodu. Jak se na to dívám teď, tak asi jsem sám nešel. Zřejmě jsem šel s některým sourozencem.
Z mnohem pozdějšího vyprávění matky si pamatuji, že do školy jsem šel v nových šatech a botkách. Zřejmě byly větší abych je mohl nosit dlouho. Na hlavě jsem prý měl malý klobouček jaký tehdy nosily děti doma i do školy. Pro docházku do školy jistě byl také nový.
Na zádech se tehdy do školy nosily plátěné kupované pytlíky. Takový jsem jistě měl. V něm byla tabulka a písátko a hadřík na utírání tabulky. Sešity a tužku prvňáci a vlastně ani starší školáci neměli. Tu černou tabulku z listu břidlice v dřevěném rámečku s písátkem občas v představách vidím i v současnosti.
Z počátků školy si téměř nic podstatného nepamatuji. Byl jsem prý středně vysoký, seděl jsem asi uprostřed lavic pro prvňáky. Pamatuji si trochu na jednoho chlapce, který seděl vedle mne. I později jsme spolu trochu kamarádili. Možná mi utkvěl v paměti i tím, že i jemu zpočátku dělalo trochu potíže psaní písmene “K”. Psal jsem tam těch obloučků více a tomuto mému sousedovi v lavici se také tak vedlo. Brzy jsem ale s písmenkami neměl potíže. V té době nebyla žádná skládací abeceda nebo podobné pomůcky.
Při výkladu učitele jsme museli sedět tiše a obě ruce složené za zády. Někteří žáci nevydrželi a učitele vyrušovali zvláště když se věnoval žákům starším, kteří seděli v zadní části třídy a učil je.
V jedné mojí třídě byli školáci ze tří ročníků. Třída byla smíšená, byli tam chlapci i děvčata. Děvčata seděla na pravé straně třídy a chlapci na levé straně, při pohledu učitele na třídu.
Na mne učitel asi nemusel křičet, že zlobím, byl jsem nezlobivý školák a věřím, že sedět tiše s rukama za zády jsem zvládl. Ve škole jsem prý mluvil tišeji než doma. Asi jsem dlouho rozlišoval školní čas proti úplné volné činnosti a při hrách doma.
Na svačinu jsem si nosil po neděli pečivo a pak tmavý domácí chleba namazaný máslem a hrušky, v zimě to byly hrušky sušené. Svačinu jsem o přestávce většinou nestačil celou sníst a prý jsem ji často donesl zpátky domů. A takový slabý jedlík jsem nebyl ve třídě sám. Byli ale i velcí jedlíci. V poslední lavici ve třídě seděli dva školáci, sourozenci, kteří o přestávce vytáhli kus černého chleba a k němu velký kus uzeného špeku a vše snědli. Tak mi to utkvělo v paměti, že je i dnes v představách vidím.
Po prvních školních krocích se ale vše ustálilo a byl prý ze mne dokonalý školák.

O svatém Tomáši dne 7. března se praví: Sníh bředne na kaši.

Na svatého Řehoře 12. března čáp letí od moře, žába hubu otevře a líný sedlák, který neoře.

Na Josefa 19. března den když jasný je, hospodáře čeká rok krásný.

Na svatého Benedikta dne 21. března má se ječmen a cibule síti.

Na Kazimíra 22. března když je pohoda, na brambory je nadějná úroda.

Na svatého Jiří 27. dubna fialky se pýří svým květem.

Zpustlá štěpnice na jaře i v létě znamená prázdná truhlice, žádné ovoce.

Strom, který se často přesazuje, nebývá obsypán ovocem.

Stará větev stromu praská, když se má ohnout, neohýbat.

Dívaje se z okna jak venku sněží a dívaje se na rostoucí sazeničky paprik a rajčat na parapetu okna v teple pokoje, si myslím, jak je to v přírodě dobře zařízené. Kdybych čekal se setím až do nevytápěného foliovníku, to bych se úrody rajčat a paprik v létě nedočkal.

Z předškoláka se ze mne měl stát již brzy školák. Po dovršení 7 roků v květnu jsem byl zapsán do školy v Polance. V té době nebylo třeba nějakých předškolních prohlídek. Pokud nebylo jasných zdravotních potíží nebo nastávající školák byl snad tělesně slabý, v tom případě šel k zápisu o rok později. Bez lékařského či jiného doporučení.
K zápisu do první třídy se mnou šla matka, která vše vyřídila. Asi jsem se nijak neprojevoval, prý jsem byl trochu ostýchavý, jak mi mnohem později matka vyprávěla. Možná jsem se za ní i trochu kryl. Ale zvládl jsem to. Byla to pro mne jistě náročná doba. Z naprosté dětské volnosti přejít v myšlenkách do školních povinností. Třeba jich nebylo tolik, ale nebylo to jistě pro mne snadné. Určitě jsem měl v představách školu jak tam jdu, jak sedím v lavici a poslouchám učitele. Nevím, zda jsem šel v úvahách dále, že se budu i hlásit a odpovídat učiteli. Nezbývalo než se škole po začátku přizpůsobovat. Asi mne v představách uklidňovalo, když do té školy dobře chodili všichni moji sourozenci, školu si pochvalovali, tak proč by to nebylo dobré i pro mne. A dobré to vždy bylo.
Nepochybuji, že volné dny před začátkem školy, to je do prvního září jsem se doma ve všem vyžíval, hlavně při hrách. Bylo by i zajímavé znát zda jsem se cítil třeba i trochu nadneseně jako skutečný školáček.