Tato vzpomínka patří aspoň těm dřívějším učitelům, kteří v Polance učili, vzdělávali a vychovávali nejen děti ale byli prospěšní i dospělým.
Od založení školy v roce 1778 až do roku 1895 působila v Polance učitelská rodina Preisů. Byl to Ignác, Michal, Leopold a František. Vůbec prvním učitelem se stal Ignác. Byl to dvacetiletý rodák z Příbora. Měl 7 dětí. Aby je uživil, prodával v okolí mýdlo. Měl i zeměměřičské znalosti a tak pracoval i při měření pozemků a při zakládání nového katastru v obci Polanka.
Služné, t.j. plat tohoto učitele Ignáce Preise činil: 80 zlatek z náboženského fondu, školní plat od 107 dítek byl 46 zlatek a 13 krejcarů, kostelní štola 3 zlaté a 24 krejcary, od obce Polanky 24 židlíků másla a 3 měřice pohanky, od obce Leskovce 2 měřice pohanky.
V roce 1857 bylo služné učitele zvýšeno a nově přibyl plat i za varhanickou službu a výtěžek ze zahrady.
V roce 1821 byl učiteli Ignáci ustanoven na výpomoc jeho syn Michal, který se stal v roce 1829 jeho nástupcem. Po učitelovi Michalovi, který žil do roku 1872, se učitelem stal jeho syn Leopold. Tento učil až do svého odchodu do výslužby v roce 1895. Založil školní kroniku, ve výslužbě byl obecním tajemníkem Polanky, vedl poštovní sběrnu a měl k tomu prodejnu tabáku.
Leopoldův syn František v Polance neučil.
Po učiteli Leopoldu Preisovi nastoupil do školy v Polance jako řídící učitel Ignác Chmel, zde působil až do odchodu na odpočinek v roce 1907. Jeho nástupcem se stal řídící učitel Rainer Pěnička. Stal se také obecním kronikářem.
Od roku 1908, kdy bylo zřízeno při škole i vyučování ženských ručních prací, tento předmět vyučovala manželka řídícího učitele Reinera Pěničky, Augusta.
Následovala dlouhá řada učitelů i učitelek, kteří učili ty nejstarší a starší generace, vlastně až po současnost. Byli uznáváni pro svoji obětavou učitelskou práci.

Ač je venku hodně sněhu a hlavně v noci silně mrzne, až do minus 10 stupňů, je čas k setí do truhlíčku semen papriky zeleninové a rajčat tyčkových.
Učinil jsem tak 21.února a vysel semeno rajčat, značky Tornado F1 a semeno papriky zeleninové značky Dorota a Vlasta F1.
Truhlíček s vysetými semeny umístěn v teple bytu.

Tato proběhla v srpnu roku 1892 a vyučovalo se v ní až do roku 1948. Stavitelem nové školy byl Josef Drahoš z Holešova. Do této školy chodila i moje matka a všichni sourozenci a i já.
Po roce 1935 bylo započato se zřizováním újezdních měšťanských škol i ve větších obcích, kteréžto měšťanské školy byly do tohoto roku zřizovány jen ve městech. Proto byla výstavba nové školy pro děti od 11 do 15 let aktuální a velmi naléhavá i ve Valašské Polance.
Plány na stavbu nové újezdní školní budovy byly vypracovány v roce 1938, avšak zahájení stavby zabránila 2. světová válka. Po válce byla sice stavba schválena Zemským NV v Brně, částečně se připravoval i materiál ale změnou krajského zřízení ze stavby újezdní školy v Polance opět sešlo.
V litopadu 1948 bylo tedy přistoupeno ke stavbě aspoň dřevěného provizoria v horní části obce u potoka Vápenka. Avšak školský problém byl tím vyřešen jen částečně. Sice dojíždění žáků 6. až 9. tříd na Vsetín bylo odstraněno, nebylo však zajištěno vzdělání dětí v celém obvodu, takže většina dětí z Prlova a Pozděchova musela dojíždět do Vizovic.
Dne 25.9.1949 byla otevřena provizorní dřevěná školní budova s 8 učebnami a 6 kabinety, ředitelnou a sborovnou. Učilo se v ní až do června roku 1974. V posledních letech toto provizorium dospělo do havarijního stavu. A bylo již nejvýš nutné postavit definitivní novou školu. Vlastní práce na ní byly zahájeny v roce 1972.
Po dostavbě této definitivní školy se Polanka a okolní obce dočkaly v roce 1974 nové moderní 18ti třídní školy s veškerým vybavením a zázemím.
Architektonický vzhled budovy byl vylepšen v roce 1997 přístavbou střešních bytů.

První škola v Polance byla postavena roku 1778 na gruntě č.p. 15. Dnes je tu mateřská škola. Byla to přízemní budova. Škola byla triviální, což znamená, že se vyučovaly tři základní předměty a to čtení, psaní a počty. Měla jen jednu třídu, na východní straně byl byt pro učitele. Učebna i byt pro učitele byly malé. Stavěl se totiž tou dobou v Polance i kostel a fara, kde při stavbě spadlo klenutí kostela. Nové klenutí si vyžádalo nové finanční náklady, které se hradily tím, že se postavila místo prostorné školy jen škola malá.
K této polanské škole patřil i v letech 1778 - 1853 i Leskovec a to pro starší děti. Menší děti učil v Leskovci vhodný místní občan. Učitel tam docházel 2 krát týdne z polanské školy.
Školní budova, sice nevyhovující, sloužila až do roku 1891, kdy bylo rozhodnuto o stavbě nové školy na místě stávající staré. Nebylo totiž jiné vhodné místo. Stavba měla probíhat bez přerušení vyučování ve staré škole, avšak při kopání základů se zhroutila zeď na východní části staré školy. Z toho důvodu se ve staré škole vyučovat nedalo. Proto vyučování probíhalo jeden rok od 15.9.1891 do srpna roku 1892 v dolní části obce v domě U Preisů. Tento dům stále stojí a je poblíž pomníku padlým v první světové válce.
Děti i rodiče byli nuceni používat malou starou školu.

Překontrolujme si kvalitu semen z vlastní sklizně a případné vadné semeno, třeba v důsledku plísně, vyřaďme.
V odborných prodejnách jsou již nabízena semena pro sadbu v roce 2005 a doporučuji chybějící semena pro výsadbu v tomto roce zakoupit. Ze zkušenosti pravím, že je dobré koupit vyzkoušený sortiment.
A kdo chce exporimentovat, také je dobré jej provádět.

Ženský kroj sestával z rubáče, byl místo košile a byl to vlastně spodní oděv na způsob sukně. K robáči patřilo oplečí, bylo na prsou a oboje z lněného plátna. Rukávce byly též z lněného plátna, zapínaly se vpředu. Měly asi třícentimetrový vyšívaný límec. Rukávy byly široké, sahaly jen nad loket a byly všity do vyšívaných nárameníků. Dole na ruce byly svázány bílou tkaničkou a byly vyšívány.
Podvlékač byla bílá lněná sukně sešitá z šesti až osmi dílů. Vlastní sukňa byla původně z červeného, později z tmavého sukna, sešitá ze šesti až osmi dílů. Kordulka byla červená, vzadu po stranách krátké stažené šůsky, lemovaná aksamitem mechové barvy.
Střevíce byly nízké po kotníky z červeného sukna s vyšívaným jazykem, který ležel vpředu na kotnících. Punčochy byly nabírané černé nebo tmavé modrofialové.
Valašský kroj nehýřil bohatými vyšívkami, třpytkami a mašlemi, byl střízlivý, spíše chudý, jak ostatně byl chudý valašský lid a valašská krajina.
Ještě dodávám, že v době mého mládí, kdy jsem žil v Polance, bylo nošení valašského kroje značně na ústupu. Zvláště při pracovní činnosti na poli a v domácnosti se již hodně nosily kupované ty levné, “cajkové” šaty. Pokud se kroj nosil, tak ponejvíce v neděli do kostela, či o slavnostech. Přiznám se, že se mi líbila vyšívaná mužská košile, ta pravá valašská. Takovou nosil dlouho starosta obce Jan Miček.