Podle hodně sporých údajů z literatury o valašském kroji popisuji jej následovně:
mužský kroj sestával z nohavic, tyto byly původně z bílého sukna, později z modrofialového sukna a byly upjaté.
Pak vesta zvaná brunclek z červeného sukna vpředu vyšívaný různými vzory a zdobený mosaznými nebo olověnými knoflíky říkalo se jim bombíky. Košula byla z lněného plátna, měla široké rukávy a nízký vyšívaný límec nazývaný obojek.
Halena se nazývala župica, byl to vlastně svrchní oděv, který sahal až ke kolenům a byl z bílého sukna také zdobený bombíky. Na to se nosila kacabaja, takový krátký kabátec až po pás z fialově modrého sukna a také byl zdobený kostěnými knoflíky s mosazným okrajem. A navrch patřil kožuch, tento byl krátký z ovčí kůže žluté barvy kolem krku a vpředu lemovaný černou beránčí kůží. Na hlavě se nosil buď černý valašský klobouk jak jej známe z obrázků nebo čepice z černé beránčí kůže nahoře zdobená střapcem, který visel na jednu stranu.
Na nohou byly dříve krpce až později se nosily papuče z bílého sukna nahoře zdobené okrajem s červeného sukna. Kroj slušel každému mladému i starému a byl přitom prakttický.

Stavbou železniční tratě přes obec Polanka byly zcela změněny stávající komunikace a to jak cesta do Veřečného, tak hlavně silnice ze Vsetína do Horní Lidče.
Na této silnici byl vyrovnán oblouk a místo starého dřevěného mostu byl zhotoven nový, tím cesta vedla podstatně níže. Rozpůlila opět naši parcelu, louky a pole. Jako součást všech těchto prací se stavěl nový železobetonový most přes řeku Senici. Začal se stavět v roce 1932. Mechanizace pro stavbu nebyla, vše se dělo ručně. Ke stavbě bylo třeba velké množství dřeva, klády a fošny, ty byly naskládány na naší louce v manipulačním prostoru pro stavbu. Ještě si pamatuji na to velké množství dřeva na louce.
Nový most měl po stranách 2 vysoké oblouky, byly docela dobrou dominantou okolí. Odvážliví mladíci i děti si někdy troufli přejít po oblouku na druhou stranu mostu. Já jsem tuto odvahu nikdy u sebe nenašel, měl jsem strach z pádu na zem, či do vody.
Tento most byl dokončen v létě roku 1933 a po kolaudaci hned předán k používání. Svou nosností pokryl potřebu přepravy nákladů v silniční přepravě v té době.
V současnosti však jeho nosnost již nevyhovovala pro nákladní přepravu kamiony a tak asi před 7 roky byl zbořen a na jeho místě postaven nový most, který snese propočtenou vyšší zátěž i z dálkové přepravy kamiony.
Stavba tohoto nového mostu se děla již za použití stavební techniky a nedošlo ani k dočasnému záběru našeho pozemku.

Bylo dosti řečeno i letos o novoročním předsevzetí. Zda je dát, jak pak plnit a jak je spravedlivě kontrolovat.
U sebe jsem si řekl, že přece ale by nebylo marné, nějaké si dát, takové třeba se snadnou omluvitelností v případě nesplnění. A mít z to ještě hřejivý pocit, že na sobě i v tomto směru pracuji.
Zvažoval jsem tedy v duchu možné náměty, ale nějak mi to nešlo, jak se praví, do kupy. Nejsem snad takový, abych na něco nepřišel. Vzal jsem proto na pomoc i papír a tužku a psal:

jsem s tělesnou váhou v naprosté normě,
jsem trvalý nekuřák,
jsem dobrý spáč, až 10 hodin za noc bez prášků,
jsem nadšenec pro chůzi, chodím stále,
jsem střídmý v jídle i pití,
jsem odolný proti stresu, přece pro hloupost okolí si nebudu škodit,
jsem pro každou legraci,
jsem zahrádkář dodržující všechny pěstitelské lhůty.

A tak suma sumárum mi zjevila, že vlastně pro můj běh na roční trati
s názvem rok 2005 vystačím bez novoročního předsevzetí. Dával bych si je navíc na něco, co průběžně plním.

Upustil jsem také hned od dalších úvah na předmětné téma a jsem v této věci naprosto klidný.

V měsíci březnu roku 1929 byla úředně schválena změna názvu obce Polanka na název Valašská Polanka. Zřejmě to bylo nutné, protože obcí s názvem Polanka bylo v republice více a působilo to potíže. Změna se vžila brzy a dobře.
V roce 1929 se připomíná velmi krutá zima, která postihla i náš kraj. Mrazy dosáhly v únoru toho roku až mínus 32 stupňů Celsia. Zima trvala i po celý březen a duben. Na 1. máje ještě nepukaly skoro žádné stromy, nerozvíjely se jako jiné roky v tu dobu. Na ovocných stromech tím vznikly velké škody hlavně u třešní a švestek.
Školní děti z odlehlých pasek nemohly docházet do školy. Když do školy šly, tak jen v doprovodu dospělých osob, aby jim prošlapávaly cestičku sněhem, či chránily děti, aby samy při cestě do školy nezmrzly.
Sám si trochu pamatuji jaké hromady sněhu byly naváty na silnici po které se jezdilo jen se saněmi. A to obtížné vcházení ze dvorů na cestu v některých místech - bylo nutné v závějích udělat takový tunel, aby se nemuselo prohazovat hodně sněhu.
Ještě se zmiňuji o řídícím učiteli školy v Polance Raineru Pěničkovi. V srpnu roku 1929 odešel po 22 letech působení v obecní škole na odpočinek.
Učil vlastně všechny moje sourozence i mne. Ještě si na něj trochu ve vzpomínkách pamatuji. Pro obec to byla velká uznávaná kantorská osobnost.
Jeho manželka, nadučitelka Pěničková, učila hlavně dívky školačky ručním pracím a vaření. Nejen teoreticky ale i prakticky. Moje sestra Marie se od této svojí učitelky hodně užitečného naučila. Jen pro zajímavost, z doby školy měla ještě od této své učitelky kuchařské předpisy mezi nimi i na pečení dvojbarevných čokoládových věnečků, které na každé svátky pekla a všem chutnaly. Přiznám se, že i já si je někdy v současnosti ještě upeču. Ani ne tak z piety k sestře, ale jsou vskutku dobré.

Rozvažování co a jak o letošních vánočních svátcích se tak nějak odkládalo a to proto, že v denním shonu se myslelo více co zařizovat teď a ne co až za několik týdnů.
Snad jen s předstihem se provedlo jednotlivé písemné zveřejnění již zavedeného a osvědčeného “wishlistu” ve kterém jednotliví rodinní příslušníci vytipovali či ozřejmili představy v oblasti vánočních dárků.
A říkám hlavně za sebe, že dárků bylo pod stromečkem hodně bez ohledu na jiné podmínky, třeba peníze.
Čas pak plynul dále a bylo nutno do domácího pracovního pořádku zařadit i vánoční činnost. Řečeno jasně, rozběhl se ten správný pracovní maraton všemi směry a ve stále sílícím úsilí jak se blížil čas k vánocům. Je až s podivem jak dobře a včas se provedlo všechno to mytí a leštění oken, nábytku, koberců, povlečení, praní a žehlení a i jiné činnosti, které se mnohdy odkládaly a před vánoci každého našly.
A co bylo důležité, že pečení sladkostí, vánočky, zajištění cukroví podle osvědčených předpisů šlo dobře. Jen sám sebekriticky přiznávám, že se mi i letos podařilo dvě vánočnky zespodu opět připálit ale vše se pak napravilo.
Vánoční stromeček se koupil dobrý a po nazdobení a rozvícení přispěl k pohodě vánoc.
Vánoční kapr na štědrovečerní stůl byl koupen dle přání o váze 2,5 kg. Jeden den plaval ve vodě, pak naporcován a po odležení připraveny řízky. Bramborový salát k rybě byl možná letos ještě trochu chutnější jak před rokem.
A tak závěr všeho předvánočního snažení vyvrcholil u nás na Štědrý den ve 14 hodin vánoční hostinou, kdy se rozzářily svíčky na stromečku i na výzdobě v obývacím pokoji a také určitě zářily oči všech účastníků rodinných vánočních oslav, konce roku a vítání roku nového, z prožívaných radostných chvil.
Jistě si s tichým příslibem každý sám u sebe řekl, že bude dobré pokračovat s takovou milou náladou a pohodou i po vánocích. A to je dobře.

Trvale platná pranostika pro každý rok nám i letos praví: Na Nový rok již o slepičí krok dále.