Člověk nemá nic předpovídat, aby něco nezakřikl!

V roce 1926 byla zahájena stavba dráhy ze Vsetína do Bylnice. Vedla údolím i přes naši obec Polanka směrem na Lužnou.
Původní uvažovaný projekt vedl téměř v těsné blízkosti naší chalupy. Dráhu bylo zamýšleno vést údolím vedle řeky Senice. Nádraží mělo být postaveno na lukách na rovině v obci.
Nebylo by to pro naše bydlení příhodné. Asi takto umístěná trasa dráhy by měla velké stoupání k Lužné a tedy byla definitivně před Polankou odsunuta do stráně, čímž stoupání se snížilo. A nádraží by bylo postaveno na navezené rozšířené hodně vyšší ploše. Chodí se k němu do kopce.
Pro naše bydlení v chalupě to bylo sice dobrým východiskem, ale konečné umístění dráhy znamenalo i změnu příjezdové cesty do Veřečného a stavbu níže posunutého nového mostu přes řeku Senici, čímž ve svém důsledku bylo způsobeno přetnutí několika parcel našeho pozemku použitého pro stavbu dráhy, příjezdové nové cesty do Veřečného a příjezdové nové široké silnice k novému mostu přes Senici, který se musel také v této akci postavit.
Na stavbě dráhy byli zaměstnáni rovněž muži z Polanky. Můj nejstarší bratr Josef jako mistr vedl stavbu propustku na trati pod Lužnou.
Také dovoz materiálu na stavbu prováděli občas asi dva hospodáři z Polanky svými kravskými potahy. Přivydělávali si tak.
Při stavbě zanikla také studánka chutné chladné vody, vyvěrající ze země a tekoucí dřevěnou rýnkou. Pro tuto pramenitou dobrou vodu jsem chodil denně s konvou a nosil ji domů na pití. Byla občerstvující, zvláště čerstvě donesená.
Studánka byla blízko naší chalupy. Prý jsem u ní rád občas sedával, jen tak z mojí obliby tekoucí vody dřevěnou rýnkou.
Stavba dráhy byla dokončena a pak dne 21.10.1928 byla slavnostně otevřena.
Vlak s ministrem železnic Rudolfem Najmanem projel tratí a zastavoval na jednotlivých zastávkách. Také zastavil na nádraží v Polance.
Slavnostní delegace jedoucí v tomto prvním vlaku byla ve stanici Polanka přivítána písní: “Aj já su synek z Polanky”. Ministr železnic prý obdržel od občanů Polanky mísu jablek jaderniček.
Při odjezdu vlaku z nádraží hrála hudba píseň: “Nechoď Janku přes Polanku”.
Na příjezd slavnostního vlaku jsem se prý díval se sousedovými dětmi z výkopu blízko naší chalupy. Na nádraží jsme se neodvážili jít. Prý tam bylo mnoho lidí.
Ještě dodávám, že až po uplynutí dlouhých roků, to je asi před 6 či 8 roky uváděl moderátor Čáslavský v televizi v rámci pořadu Hledání ztraceného času také dokumentární film z této slavnostní první jízdy vlakem za účasti tehdejšího ministra dopravy Rudolfa Najmana, kde byly na filmu zachyceny i slavnostní chvíle při příjezdu a odjezdu prvního vlaku i do železniční stanice Polanka na nově postavené dráze ze Vsetína do Bylnice.

Potřeba:
400g oloupaného celeru
130g tvrdého sýra
kousek uzeniny
2 vejce
sladká paprika
sůl
1 cibule
2 lžíce polohrubé mouky
tuk na smažení

Pracovní postup:
Celer, sýr i cibuli nastrouháme, osolíme, uchutíme paprikou a vmícháme kostičky uzeniny. Zahustíme polohrubou moukou a vše spojíme vejci. Z těsta, které má být hustší než na lívance, pečeme na tuku v pánvi placičky, a to z obou stran pěkně do křupava. Podáváme s bramborovou kaší.

Je sladké být bláznem v pravý čas! Horatius

Desetkát opakované se začne líbit! Horatius

Užívej dne a zítřku věř co nejméně! Horatius

Komu je dovoleno hřešit, hřeší méně! Ovidius

Mužům sluší spíše nedbalý vzhled! Ovidius

Asi jsem si jistě i nějak povzdechl, jak ten předškolní čas se ztratil v nenávratnu a pomalu jsem si jistě začal uvědomovat po mých sedmých narozeninách, že od září v tom roce bude ze mne školní prvňáček.
Do obecné školy v Polance jsem byl normálně zapsán, tehdy se nezkoumala fyzická či jiná schopnost být zapsán do školy, rozhodující byl měsíc narození, aby to bylo do začátku školního roku v měsíci září. Jsem květnové dítě, tak tedy byl jsem nastávající školák.
K zápisu do první třídy jistě se mnou šla matka, to vždy patří maminkám.
Nevím jak jsem se tak u sebe připravoval na školu, zda mne to očekávání těšilo, či ne. Ale jak sebe znám, asi jsem o takové změny až tak vstřícně nestál. Znamenalo to úplnou změnu v mém dětském žití, ve hrách a v naprosté volnosti od soustavných povinností.
Možná mne ale uklidňovalo pomyšlení, že moji starší sourozenci chodili do školy rádi a asi jsem si řekl, že by se mi vysmáli, když bych měl strach, či nechuť ke škole. A jak se i později ukazovalo, do školy jsem chodil vždy rád, i když jsem musel v pozdějších letech do školy obtížněji dojíždět vlakem.
A prospěch ve škole? Pravda naprosto špičkovým školákem jsem nebyl, ale byl jsem vždy dobrým a úspěšným.
Tak tedy, školáčku směle do školy!

Pěli jste někdy hymnu studentů Gaudeamus?
Ne?
Píši vám tedy aspoň její český text:

Radujme
se
dokud jsme
mladí.
Po radostném
mládí,
po smutném stáří
bude nás krýt
zem.

Nápěv pochopitelně tu neuvádím, kdo si tuto hymnu chce zazpívat,
již si poradí.

Letí to lesem, dělá hrozný rámus a chvílemi se zlobně ozývá: “Šlip, šlip, šlip” a zase ten děsný hluk.
Malé veveřátko se strachy krčí ke své mamince veveřici, která své děťátko veveřátko těší těmito slovy: “Neboj se ty ustrašená, to jen …..”
(Doplňte, co asi dále veveřice řekla? )