Velký sběr angreštu a rybízu
25. 7. 2004, 13.13
V deníku Zahradníkův rok

Ačkoliv slunka a tepla nebylo tolik, angrešt a rybíz byl jako jiné roky a plně dozrál. Sběr byl proveden včera. Červeného rybízu bylo asi 20 litrů, angreštu 15 litrů, černého rybízu bylo tentokrát značně méně, asi 4 litry.
Také se začalo se sběrem okurek nakládaček. Musí se dbát aby nepřerostly.
Proveden druhý postřik proti plísni u rajčat, okurek a brambor. Zatím ani náznak plísně není zjištěn.
Měsíček lékařský na čaj již kvete, proveden první sběr a dle předpisu se suší.
Třeba, že občas dosti zaprší, ve foliovnících se musí soustavně zalévat a některé rostliny se musí zalévat i venku.
Jahodník již plně odplodnil. Hned se musí ošetřit, tj. okopat a pohnojit.



Učit se jezdit na kole
25. 7. 2004, 13.12
V deníku Vyprávjaní

Můj starší bratr Jan si z vydělaných peněz na stavbách koupil nové jízdní kolo. Jednak z nutných důvodů snadněji dojíždět za prací a pak míti vlastní jízdní kolo určitě znamenalo splnění náročnější tužby mládeže.
Své kolo koupil na Vsetíně u obchodníka s jízdními koly Vrchovského. Už si nevzpomínám kolik za něj zaplatil, ale v té době to byl dosti značný obnos. Na nové kolo byl bratr snad trochu i pyšný a opatrný.
Ve svých vlastních myšlenkách jsem jistě toužil ne po vlastním kole, ale abych se na něm naučil jezdit. Byl jsem jistě rád, když mi bratr dovolil abych zkoušel jízdu jen tak jednou nohou na pedále a druhou se odrážel, či jen tak jsem při kole hopsal. To ale nebyla ta pravá jízda.
V mé době všichni dětští vrstevníci proháněli s oblibou kovovou obroučku z většího starého sudu tak, že kouskem dřevěné tyčky popoháněli tuto obroučku po dvoře nebo po chodníku a mysleli si stejně jako já jak se ta obroučka dobře točí a běží tam, kam pohánějící ji chtěl aby běžela.
O jízdě na skutečném kole jsem jen snil. Vlastně jsem na něj ani nedosáhl, nedorostl jsem ještě do výšky ovládat kolo.
Bratrovo kolo bylo v panském provedení, to znamená, že vrchní kovová tyč spojující řidítka se sedlem byla rovná, nebyla prohnutá k šlapacím pedálům jako u kol dámského provedení.
Tedy na panském kole jsem mohl šlapat jen když nohy dosáhly na pedály. Jinak se dalo jet a šlapat ve stoje na pedálech a šlapat mimo zmíněnou vrchní tyč, říkali jsme ji “štangla”. Ovšem taková jízda byla obtížná a ne na delší dobu. Ale i to byl pokrok, který předpokládal znalost jízdy, udržení rovnováhy a vůbec nepadat na zem.
A tohoto úkolu se ujal bratr Jan. Měl prý se mnou hodně trpělivosti abych se udržel a jel pak sám.
Takže jízdě na kole pod horní tyčí kola jsem se naučil a postupně jak jsem trochu povyrostl už bez obtíží jsem jezdil jako dospělí.
Za mých dětských let se na vesnici dětem nekoupila kola přiměřená věku. V domě bylo jedno jízdní kolo pro všechno využití a to bylo kolo velké pro dospělé.
A že jsem při zvládání jízdy na velkém jízdním kole nebyl bez nějakých modřin na koleně a lokti, o tom nepochybuji. Vždyť to bylo přece hodně pokrokové ovládat jízdní kolo než se prohánět s obroučkou od sudu a dřevěným klackem po dvoře a plašit slepice.
Toto bratrovo kolo jsem i dlouho v pozdější době používal hlavně k jízdám za sestrou Marií do Prlova.
Ačkoliv v současné době bych asi jezdit na kole nezvládl, zvláště za současného velkého silničního provozu, mám stále takový milý vztah k jízdám na kole od dob používání jízdního kola ve svém mládí vzhledem k jeho dobrému dopravnímu prostředku na vesnici.



Naše kočky
17. 7. 2004, 11.44
V deníku Vyprávjaní

Neodmyslitelnými zvířecími příslušnicemi naší chalupy, chléva a stodoly byly kočky. Hlavně k chytání myší. Velká kočka se pustila do boje i s potkanem. Kočky v domě měly u nás své oprávnění vždy.
Bývalo jich více, tak do pěti koček. Zase se nejednalo o žádné tvory s rodokmenem, byly to takové obyčejné “stodolové” kočky, které ale dobře hubily drobné hlodavce. O sebe se vlastně staraly samy. Do chodby či kuchyně nikdy nešly, mléko v misce dostávaly ve stodole. Už byly na to tak naučené, že se zdržovaly jen ve svém prostoru, kde se vyskytovaly myši.
Barvu měly téměř vždy stejnou, takovou mourovatou s bílými a tmavými místy na svém kožíšku. Jejich početní stav se nějak sám reguloval, nikdy jich nebylo více asi ty přebytečné někam odešly. Jen jedna kočka požívala určitou výsadu, že mohla do chalupy. Vlastně jsem ji vždy přinesl do kuchyně nebo do jizby a tam směla se mnou zůstat, nebyla hned vyháněna ven.
Byla celá černá a trochu větší než ty ostatní. Prý asi jako koťátko zabloudila a zůstala u nás.
Mě se určitě zalíbila ta její odlišná černá barva a mohl jsem se s ní hrát i v chalupě. Ještě si vzpomínám tak trochu, že se vůbec nesnášela s naším psem Bojkem, to byly vždy pso-kočičí šarvátky, prskání a štěkání pokud tato černá kočka byla blízko psa. Či to bylo mezi nimi na pozdrav?
Měla dlouhé vousy a vůbec nepochybuji o tom, že jsem se i snažil o jejich zkrácení nůžkami.
A zdála se být docela učenlivá. Že prý jsem ji učil stát na povel na zadních nožkách, což zvládala, ale přeskočit na pokyn přes napnutý motouz prý nesvedla a hned na mne prskala jako to dovedla dělat na psa Bojka.
Ale i tak to s ní bylo určitě zábavné.
Po delší době se tato černá kočka ztratila, jak přišla tak i odešla nebo co se s ní vlastně stalo. Nedopátrali jsme se toho.
Že jsem při hrách černou kočku postrádal, bylo jisté.



Jak na běláska zelného
11. 7. 2004, 11.15
V deníku Zahradníkův rok

Bělásek zelný nadělá velké škody, které potrápí zahrádkáře.
Mám vyzkoušený postřik nálevem z česnekové natě nebo květů. Stačí i 3 stroužky na jeden litr vody.
Drobně nakrájím stanovené stroužky česneku a nechám dva až tři dny macerovat. Postřik tímto nálevem vydrží ovšem dle počasí jeden až dva týdny. Je docela zajímavé pozorovat bělásky jak se zelí a jiným plodinám raději vyhýbají a neškodí.



Výsadba meduňky a první postřik
11. 7. 2004, 11.14
V deníku Zahradníkův rok

Je zajímavé, že na jaře v termínu vyseté semeno léčivky meduňky lékařské ze 6 sáčků od různých prodejců vzešlo jen v počtu 4 rostlinek.
Čekat déle, že něco vzejde už bylo zbytečné a proto zkušebně vyseto po termínu další semeno. Třeba dobře vzejde.
Proveden druhý sběr máty peprné, úroda dobrá.
Protože upozorňují na výskyt plísně bramborové a okurkové, proveden první ochranný postřik.
Okopán květinový záhon, vypleta cibule, čímž jsou všechny kultury na zahradě ošetřeny.
Soustavně se vyvazují vzrostlé velké sazenice rajčat a okurek na dráty. Tento způsob pěstění se vždy osvědčil.
Okurky i rajčata kvetou a dobře nasazují plody.



Hlídač pes
11. 7. 2004, 11.13
V deníku Vyprávjaní

Naši chalupu vždy hlídal pes. Nebyl nikdy s rodokmenem, byla to taková neurčitá míšená venkovská rasa a jméno měl vždy stejné i jeho následník, když starý pes dosloužil. Toto jméno bylo honosné a snadno zapamatovatelné:Bojek. Ale vůbec nebyl bojácný, naopak byl to dobrý hlídač. Mám na mysli toho psa Bojka, který byl také účastníkem a kamarádem při mých dětských hrách.
Uvedu aspoň jednu zábavu, když pominu jak z mého pobídnutí naháněl po dvoře slepice. Pak dostal prutem i za mne i pro jiné “psí kusy”.
Naše chalupa byla s chlévem pro dobytek v jedné rovině. Aby pes Bojek se mohl pohybovat uvázaný na řetízku po celé délce chalupy a chléva, otec natáhl drát po celé délce stavení i chléva, na něm byl uvázaný pes na kroužku, který klouzal po drátě kam se chtěl pes pohybovat.
Tedy svým štěkotem mohl odrazovat nežádoucí návštěvy na velkém prostoru chalupy i dvoru, ač byl uvázaný na řetízku.
Asi někdy, když jsem pozoroval svého psa a to píši dle pravdy neboť mi nejlépe vyhovoval v dětských prohřešcích a měl pro mne jakési to psí pochopení, napadlo mi, že mohu docela dobře zábavně soutěžit se psem, kdo z nás dvou tedy já a můj pes Bojar doběhne dříve od začátku chalupy na konec drátu na chlévě a pak zase zpátky.
Po několik běžeckých kol to bylo zábavné pro mne i zřejmě pro psa, který ale vždy vyhrával, doběhl první.
Když mne běhání a prohrávání přestalo v tu chvíli bavit, závody jsem trochu šidil tím, že jsem se rozběhl se psem a po několika skocích až pes běžel jsem se zastavil a díval se jak Bojar vytrvale závodí.
Ale pak jej závodění asi též přestalo zajímat nebo prohlédl můj úskok a už nechtěl běhat.
Shodně jsme si asi řekli pro toto chvíli dosti a sedli si do stínu pod lípu, přičemž jsme asi jeden na druhého pohlíželi a bylo nám oběma jistě dobře.



Druhé kosení zahrady
4. 7. 2004, 11.28
V deníku Zahradníkův rok

V současné době je na zahradě mnoho menších činností, které se musí provést a je k tomu třeba hodně času. Třeba kosení zahrady bylo provedeno tuto sobotu již podruhé. Také pletí, částečné okopávání, pokud je vhodná nepřemokřená půda a vyvazování rajčat a okurků na drátěnou konstrukci.
Bez těchto drobnějších činností by nebylo následných dobrých sklizní.