Po větších deštích proschla půda a byly ohrnuty brambory. Jsou ve velmi dobrém stavu. Byly i pohnojeny.
Byl vyset i kopr pro podzimní potřebu.
Vyseta semena okrasných drobných popínavých dyní.

Na Svatého Víta, tj. 15. června ve dne, v noci svítá.
Svatého Jána je 24. června a praví se, že na Svatého Jána otvírá se létu brána.
Na Svatého Jána nebývá noc žádná.
Od Svatého Jána léto běží k horku, ale k zimě.
Svátek Svatého Jána případl letos na čtvrtek.

S oblibou jsem poslouchal vyprávění pohádek. Zřejmě mi vůbec nevadilo, když ve slyšených pohádkách to někdy dopadlo jinak než třeba při jiném pohádkovém vyprávění.
Můj otec již úplně ohluchl a tuto vadu si nahrazoval čtením knih půjčovaných z obecní knihovny. Doma jsme vlastní knihy neměli mimo náboženských. Místo, kde skončil v tu chvíli čtení si svým způsobem označil tak, že malý horní rožek čteného listu nepatrně ohnul, snadno jej opět našel a u dočtené řádky si udělal nehtem malou značku, což mu zcela stačilo bez nějaké záložky se v knize orientovat a hned věděl, kde má se čtením pokračovat.
Jednalo se vždy o starší ohmatané knížky na nichž nepatrné ohnutí listu neznehodnotilo knížku.
Převážně požadoval půjčovat cestopisné knihy. Zcela odmítal četbu knížek s válečnými náměty. Pravil, že toho užil více než dost a není mu zapotřebí jakkoliv i při četbě knížek na tu dobu vzpomínat.
A právě otec mi dovedl vyprávět a rozvádět myšlenkové postřehy vhodné pro mne ze čtených knih.
Později když jsem dovedl číst sám, četl jsem rád a jistě mi byl vzorem čtoucí a přemýšlející otec.
Moje matka mi taky četla a vyprávěla z knížek převážně s náboženskou tematikou. Měla ve mě svého posluchače.
Jistě to byly pro mne i pro moje sourozence milé večerní chvíle hlavně za zimních večerů strávené při četbě knih a společném vyprávění v jizbě u vyhřátých kachlových kamen.
Snad i v těchto společných chvílích nad knihami se trochu vytvářely předpoklady abych měl ten dobrý vztah něco pro rodinu vyřizovat, později dle potřeby i na úřadech vyplňovat jakékoliv nutné tiskopisy, kterých i u soukromého zemědělce nebylo málo a nebyly zanedbatelné. Obzvláště ve válečné a poválečné době poznamenané předpisy dodávek. Běžně jsem vyplňoval poštovní šeky a platil je na poště, prostě vedení veškeré podobné činnosti.
Byl jsem pomocníkem nemocného otci i matky, které jsem musel v těchto věcech zastávat po celou dobu, kdy sami na majetku hospodařili. Dělal jsem to rád, oplácel jsem tak rodičům i sourozencům jejich péči o mne a to, že jsem mohl chodit do školy, kterou oni neměli.

Možná i letos nás potrápí plíseň okurková, která dokáže zmařit úsilí při pěstování nakládaček i salátových okurek.
Bylo vyzkoušeno jistě nemnoho metod ale zatím se mi žádná nezdá ve svých výsledcích zaručená.
Experimentoval jsem takto. 50 gramů strouhaného křenu jsem nechal vylouhovat v 5 litrech vody po dobu 6 až 8 hodin. Okurky ve foliovníku i na záhonku jsem kropil jednou týdně. A výsledek výtečný.
Doporučuji každému drobnému pěstiteli salátových okurků i nakladaček vyzkoušet každý sám u sebe tuto doporučenou ochranu proti plísni okurkové.

V tomto týdnu značně pršelo, což odpovídá té “Medardově kápi, která krápe 4O dnů”. Do záhonků se nedalo vstoupil proto se pouze po krajích plela plevel.
A zalévalo se ve foliovnících.
Sklízí se dále salát, u něhož je obava z vyrůstání.

Co mi tedy zbývalo, když houf hus byl tady, bylo je nutno pást v určeném prostoru tzv. husího pasínku, nikoliv kdekoliv, kde by se samy chtěly pást.
A obyčejně to bylo v sousedově trávě nebo v našem řepném porostu.
A ten pak vypadal. Muselo se dávat dobrý pozor aby se nezpůsobila “husí pohroma na zákoncích”. Tato starost padla vždy na mne. Podle rodinné rady to byla prý práce tak právě pro mne. Byla mi pevně “přišita”.
Při ní jsem si v dětské duši uvědomoval, že husa je vskutku hloupý tvor jakého jsem poznal. Odkud jsem je vyháněl tam se tvrdohlavě tlačily a při jejich pasení se nedalo hrát či krátit si čas nějakou jinou činností. Prý jsem si i při pasení hus někdy ve stínu stromu zdřímnul a jednou prý v takové chvíli husy odešly do potoka a plavaly. Až později je museli rodiče hledat, tak se zatoulaly.
Toto moje husí postupné trápení popisuji dosti podstatně z toho důvodu, že to bylo vlastně takové moje prvé seznámení se s pracovním úkolem dosud nepoznaným.
Jednoduše řečeno husí společenství nebylo mi nikdy blízké a dalo by se říct, že to bylo vskutku takové mé první procitnutí do reality dětského života.
Mojí oblíbenou zábavou na pastvě bylo házení a kotoulení starou mísou ve které se dávalo zrní slepicím. Hezky a dosti daleko se dalo s mísou házet vzduchem, která nevypočítatelně přistála na trávě, kde se ani nepředpokládalo, že by mohla dopadnout. Při jednom mém cvičení s mísou jako se střelou jsem chybně namířil a mísa letěla přímo do hejna hus. Po jejich úprku na všechny strany asi jako před nepřítelem zůstala na místě střetu jedna ta největší husa. Nemohla chodit.
S hrůzou jsem to řekl rodičům, ti se šli na místo mojí střelnice podívat. Ještě, že mi to tehdy dobře prošlo. Otec vzal trefenou husu do ruky a matce pravil, že “tak a teď nemusíš se starat, co uvaříš zítra v neděli na oběd. Bude to husí pečeně, zelí a brambory. Pochutnáme si”. Ačkoliv jsem byl v jídle prý vybíravý, byl jsem chabý jedlík, nepochybuji ale, že tehdy jsem se po předešlé ostudné příhodě na husí pečínku i těšil.
Pro mne pak bylo trvalým poučením, že mísa pro krmení drůbeže není vůbec na hraní a házení za hejnem hus.

Zvážili jsme tu okolnost, že je začátek června a že by už neměly přijít nějaké přízemní mrazíky a tím by měli být ledoví muži v nenávratnu.
A proto dnes v sobotu se uskutečnila výsadba 42 dvojsazenic papriky, odrůda Slovakia.
Do foliovníku ve kterém byla půda patřičně připravena a vyhnojena.
Tedy jen sazenice dobře zalévat, občas pohnojit a čekat na úrodu.
Dnes byla i první sklizeň máty, během sezony by měla být sklizeň ještě třikrát.
Rebarboru jsme letos stejně jako loni sklidili avšak nedovezli domů za účelem zkonsumování, nýbrž zůstala na zahradě na kompost, protože jsme ještě nezkonsumovali zavařenou úrodu rebarbory z dřívějších let.