Sbíráme již dorůstající větší hlávky. Je křehký. A je ho dosti. Pokosena tráva a částečně okopána cibule.

Jsou označované též jako letnice a slaví se od dob křesťanských vždy 50 dnů po velikonočních svátcích.
Jejich křesťanský původ, tedy seslání Ducha svatého určuje, že připadnou vždy na dobu od 10. května do 13. června dle pohyblivého termínu velikonoc.
V současném roce připadají tyto Svatodušní svátky na neděli 30. května.
Staré české přísloví praví: “Na Boží Duch, do vody buch.”
Ale také se v jiné pranostice doporučuje “O Svatém Duše choď ještě v kožuše”.
V letošním roce to vskutku ukazuje o Svatém Duchu ne na koupání, ale spíše na ty kožichy.

S trochou přibývajícími lety, kdy jsem byl již více samostatný, jak se povídá, již jsem nebyl takový, kde mne posadili, či postavili, tam mne jistě uplakaného našli, když se mi asi nikdo nevěnoval.
Byl to pro mne jistě všestranně příjemný čas. Práce v rodině při hospodářství se mne dotýkala pouze okrajově.
Rád jsem jezdil s rodiči do našeho “Březí”, to je ve Veřečném parcela porostlá částečně stromy, borovicemi a břízkami a zatravněna.
Tam se občas jezdilo na půldenní práci dle roční doby na trávu k pasení dobytka, pro dřevo na topení a na podzim zhrabovat opadané listí ze stromů používané v zimních měsících jako podestýlku pod dobytek.
Jízda do tohoto lesa vozem taženým kravkami po hrbolaté cestě měla také svůj půvab a vůbec mi prý nevadila, naopak to bylo jistě pro mne příjemné, takové natřásání vozu.
Některé činnosti ve Březí mi utkvěly tak hluboce v paměti, že si na ně vzpomínám občas v každé době.
Třeba jak jsem sbíral sladké jahody zvané truskavce obzvláště dobré a velké do kornoutku, který mi otec zhotovil ze sloupnuté bílé kůry břízky. Bylo to jistě hodně originální a zvláštní.
Rovněž pěkné výrobky dovedl mi otec zhotovit z rákosí, říkali jsme tomu “sítí”, které rostlo na jednom místě v mokřině. Otec mi dovedl uplést třeba malou čepičku, náhrdelník na krk nebo napodobeninu fajfky z jaké kouřil na vojně. Z kůry borovic mi zhotovoval lodičky nebo figurky zvířátka, třeba vlka, což jsem měl rád.
A prý jak mi chutnala svačina z domu, ten černý chleba namazaný na prst tlustou vrstvou másla od našich kraviček. Na zapití byla čistá voda ze studánky v lese, byla tak lahodná a chladná až k nevíře.
V hřibové sezoně rostlo ve známých místech několik druhů hub. Říkali jsme jednotně, že to sbíráme “kozáky”. Sběr hub byl pro mne zajímavý, najít hřiba, bez poškození podhoubí ji utrhnout, očistit a hned do tašky. Prý hodně malý jsem občas hříbky našel. A že jsem z toho měl radost a chválil se tím ostatním, bylo jisté.
Asi od té doby mám stále kladný vztah ke sběru hřibů, ale jistě hlavně pro jejich pojídání coby moji pochoutku.
Rodiče mě nikdy neopomenuli vzít do našeho lesa, když prý viděli jak jsem se na to těšil a těším se z toho i teď, ve svých vzpomínkách.

Podle konzumace vína se prý dají všeobecně charakteizovat dvě skupiny lidí.
Jednak ti, kteří dávájí přednost vínu bílému, prý mají vybraný vkus a dovedou se ve všech životních situacích dobře ovládat.
Milovníci červeného vína jsou však prý naopak nevypočitatelní, až prudcí.

Jako o ledových mužích je již určitou dobu chladno a někde i přízemní mrazíky.
Salát nijak zvlášť neroste a netvoří se hlávky.
Přesto ty nejlépe vyvinuté v omezeném množství sklízíme

Jak jinak, zařadil jsem se v rodině jako poslední sourozenec, ten “poškrabek”, jak se na valašsku poslednímu děcku pravilo. A vůbec mi nevydilo, jaký byl značnější můj věkový rozdíl od sourozenců.
Rostl a sílil jsem, překonával vůbec novorozenecké nemoci. Ale nějak dlouhodobě, či vážněji jsem prý nemocný nebýval.
Tudíž ta šňůra mého žití a pohody od dětské peřinky v kolébce až po zápis do první třídy obecné školy jistě šla zcela přímočaře v rodinné lásce rodičů a sourozenců. Dívám-li se na ni v troše útržkových vlastních vzpomínek, nebylo u mne snad vůbec nějakých záporných dějů, jako neposlušnost, vzdor a tím trestání. Prý jsem nikdy nebyl bit.
Či ještě výstižněji. Rodinné prostředí asi vůbec nepřipustilo jakékoliv jiné vlivy na krůčky v mém dětství. Píši to tak trochu čistě prozaicky, ale bylo to prý tak.
Moji sourozenci byli starší a mne brali sice jako nutnou přítěž při jejich hrách, neboť jsem jim zpravidla nestačil a přitom prý u všeho jsem chtěl být. Byl jsem ten “bečící a smrkající ogar”. ALe když bylo třeba, vždy se prý mne zastali, starali se o mne a pomohli mi i v nějaké přidělené činnosti.
Nevím, zda jsem využíval privilegia nejmladšího člena rodiny v tom směru, že se mi dostávalo méně činností či práce přiměřené mému věku, než měli starší sourozenci.
Od prvopočátku ostatně až po dnešek měl jsem vždy strach a hrůzu z bouřek, z blesků a hřmění. Prý když se blížila bouřka, běžel jsem hned do domu a v jízbě jsem strčil hlavu pod peřinu a tak přečkal bouřku. Všichni ostatní to uznávali a sami mne třeba poslali ze dvora, či blízkého pole domů.
Můj otec se prý při mém strachu z bouřky jen usmíval a asi si představoval jak ve válce na frontě kolem něj padaly granáty, jichž si nikdo z vojáků nevšímal ani nemohl všímat, nedalo se kde skrývat. Jen tak si vzpomínám, jak otec říkal, že vojáci prý z pudu sebezáchovy rychle skočili do jámy po právě vybuchlém granátu a využívali toho, že granátomet při výstřelu se pohnul a druhá střela nepadla do místa prvního dopadu střely.
Rád jsem poslouchal vyprávění starších lidí o svých životních zkušenostech. Občas k nám přicházeli sousedé či známí aby jim můj otec opravil sešlapanou obuv. V rámci sousedské výpomoci to bylo samozřejmé.
Pohádky mi vyprávěla moje matka tak, jak je znala hlavně ze školy. A bylo to stejně milé a pěkné o nic méně jak kdyby to četla z dětských knížek, kterých doma nebylo. Až mnohem později jsem si je pujčoval z knihovny ve škole.
Občas k nám chodil matčin strýc ze Dvořisk, který rád vyprávěl své životní zážitky.
Možná. že se značným časovým odstupem to vypadá idealizované, ale zřejmě to tak bylo.

Kdo naložil do břicha, rád se jazykem potýká.
Víno neříká jdi, ale seď!
Syta-li myš, hořká jí mouka.
Když jí psy bohatý, řekne se, že to dělá pro své zdraví, když jí psy chudý, tvrdí se, že je mrchožrout.
Čím oko napaseš, tím břicho nenaplníš.
Kdo chce spáti sladce, ať večeří krátce.
Najíš-li se ráno slaniny, nemůžeš být už večer tlustší.
Máslo před obědem zlato, po obědě stříbro, po večeři olovo.
Hladové břicho nestyda a syté ještě větší.