Pracovní návštěva na zahradě se nemohla dít dle potřeby v tom čase, protože jak v noci tak přes den silně pršelo. Byla tedy v náhradním čase provedena oprava dřevěné konstrukce pro pěstování fazolí zvaných šváby.
Ve foliovníku připraven další záhon pro výsadbu rajčat.
Ze zahrady se jelo dříve.

A přišel čas návratu otce z vojny domů. Přišel ten toužebný jistě i na motlitbách matky prošený návrat otce k rodině.
Vrátil se se zdravotními potížemi, brzy následně ohluchl a po zimách v zákopech měl bolesti v nohou, špatně chodil, měl trvalé bolesti hlavy a žaludku.
Soustavné léčení v té poválečné době nebylo dostupné, otec si pomáhal sám a jeho první okamžité rozhodnutí bylo, že ihned skončil s kouřením, jak se říká ze dne na den a skutečné zlepšení zdravoního stavu bylo brzy následně zřetelné.
Na vojně kouřili vojáci i trávu, nebo suché bukové či jiné listí, bez ohledu co to znamenalo pro organismus. A otec už nikdy nekouřil.
Otec znal v lese na Poluškách studánku, jejíž voda po pití mu tišila bolesti žaludku. Pravidelně týdně na tu vodu chodil. Lidé byli i dříve nehodní. Otec často našel studánku zakalenou, znečištěnou a to úmyslně. Nejdříve musel studánku vyčistit a čekat na dobrou natečenou vodu. Neodradilo jej to a na vodu pravidelně docházel stále jako pro svůj lék.
Za války na frontě dostávali vojáci občas příděl chininu. Udržovali se v zimě v lepším stavu. Otec byl na chinin zvyklý a byl nerad, že jej doma nemá. Občas na něj vzpomínal jako na dobrou pomoc proti zdravotním potížím.
K dostání byl jen v lékárně a jen dospělé osobě, což pro otce nebylo dostupné. Když jsem začal chodit na Vsetín do školy, řekl jsem si, že se pokusím tento chinin otci koupit.
Přesvědčoval jsem lékárníka svými argumenty, že je to lék pro otce, který nemůže chodit, ale bezúspšně, ať si přijde sám.
V současné době je to trochu úsměvné, kdy nemocný člověk má svoji jistou lékařskou péči ale v době na kterou vzpomínám to nebylo tak snadné bez finančních prostředků.
Na rentu otec neměl nárok, když měl pole a to mu mělo stačit pro obživu celé rodiny.
Na pole jezdil otec raději sám, přidržoval se krávy a tak se mu lépe šlo, než téměř přestal chodit.
Vzpomínám si, že než otec vyjel ze dvora s vozem se svými kravkami, tak vždy řekl “vjo s Bohem”. Tak prý to činil i se svými koňmi na frontě.

Již bylo nutné vysadit do foliovníku sazeničky salátu. Stalo se tak 17. dubna a vysazeno 60 sazeniček. Koupeny na trhu.
Dne 25.dubna má svátek svatý Marek, což znamená podle pranostiky, že “na svatého Marka vysej oharka”. Tuto pranostiku mám praxí ověřenou a tentýž den jako se salátem byly vysety i okurky salátovky do velkého foliovníku a okurky nakládačky do malého foliovníku.

Stav válečných operací na frontách byl pro císařské armády neudržitelný, přišla jejich kapitulace a potvrzeno vítězství spojenců. Tím i vítězství čs. legionářů a jejich návrat domů.
Toto bylo mnohokrát i knižně zpracováno.
Vojenský útvar legionářů kam patřil otec byl opět pod názvem 33. pěší pluk, se začas stahovat z Itálie a vracel se postupně do vzniklé samostatné Čs. republiky. Trvalo to jistě dlouho než vojsko, výstroj a výzbroj přepravili do mladé republiky.
Však také až téměř po roce od skončení války dostala matka o otcovi zprávu, že žije a vrací se domů. Matka měla již i takové myšlenky, že otec je nezvěstný.
Zpráva o tom, že mezi posledními legionáři na italské frontě, kteřý se vraceli domů byla napsána v novinách. Výtisk těch novin s uvedenými jmény vracejících se legionářů přinesl ukázat mojí matce nadučitel pan Pěnička, aby naši rodinu potěšil.
A radost jistě byla ohromná. Jaká to byla potěcha a vzpruha pro matku a děti. Já jsem v té době nebyl ještě na světě, narodil jsem se po návratu otce domů, ale pozdější výklady otce a matky byly tak bezprostřední, že si pamatuji i některé podrobnosti ze vzpomínek na tu dobu.
Otcova vojenská legionářská formace byla bezprostředně po svém návratu do svobodné republiky přemístěna na Slovensko na Žitný ostrov, který připadl od Maďarska naší republice. Území bylo obydleno převážně Maďary a tito se i se zbraněmi nehodlali se stavem smířit, to je s výsledkem prohrané války a kladli ozbrojený odpor. Pořádek tam sjednávali vojáci naší republiky a s nimi italští legionáři.
Tím byl na těchto vojenských operacích činný i legionářský oddíl, sídlící v Prešpurku, nyní v Bratislavě. Dle vyprávění otce situace byla mnohdy vážná, kdy ozbrojenci útočili proti našim vojákům.
Otec vyprávěl jak se jednou dostal se svým povozem dp střetu s ozbrojeným davem a jak se zachránil tryskovou jízdou koní skrčen na kozlíku vozu jen aby ujel střelbě z davu.
Pravil, že měl trochu obavy ani ne strach aby se mu až v republice něco zlého nestalo, čemuž se na frontě tak šťastně vyhnul.

Říká se takové přirovnání, když je něčeho velmi málo, že: “Bylo toho jako šafránu”.
Proč je šafrán tak vzácký či drahý?

Ve dnech 10. a 11. dubna připravena podstatná část půdy k jarnímu setí a sázení.
Nachystána dvě pařeništní okna k výsatbě jarního salátu.

Přímo na válečných frontách vznikaly vojenské legie jejichž vojáci, legionáři, na frontě chtěli dobrovolně bojovat pro obnovu samostatnosti českého národa a odmítali tedy bojovat ve svazku císařských vojsk. Chtěli tak podporovat úsilí českých politiků v boji za samostatnost republiky.
Dělo se tak i na italské frontě.
Vycházím z již dávného vyprávění mého otce, který byl na frontě v Itálii a prožil tam i v zákopech dlouhou dobu.
Byly složitě verbovány přímo v zákopech celé skupiny českých vojáků do legií proti císařským vojskům a tito se i přes nejtěžší tresty do legií hlásili.
Ptal jsem se otce jak se stal legionářem, jak přešel na frontě na stranu československého legionářského vojska. Pravil mi asi toto.
Čeští vojáci nebyli převážně roztroušeni jednotlivě, nýbrž byli v celých útvarech a to v určitých částech zákopů. V takové vojenské formaci byl i otec.
Několikrát naše vojáky z jisté vzdálenosti navštívil italský voják asi důstojník nebo kdo, to nepoznali a jakoby je zval, aby přišli k němu. Ovšem zval je posuňkem otevřené ruku, která byla otočena dlaní dole, což vypadalo, že mají zůstat na místě, tak učinili a nehýbali se. On je ale chtěl zavolat k sobě. U nás se to dělá otevřenou rukou s dlaní nahoře.
O několik dnů později přišel opět a blíže a porozuměli mu, že mají jít s ním. Kdo se přihlásil, šel s ním. Mezi českými vojáky bylo již známo, že se formují legionářské oddíly. Můj otec šel s ostatními také.
Přihlášené vojáky odvedl italský zprostředkovatel na návrší nad městem Palermo, kde se skládaly útvary z legionářů.
A následně hned do bojového postavení v zákopech.
Tak se stal můj otec italským legionářem ve svazku bojujících českých vojáků již na straně armád Dohody proti císařské armádě.
Opět dostal přidělený koňský povoz a dále jako dříve přivážel s dalšími povozy vojenský materiál k bojové linii.
Legionáři měli obsazené návrší kopce nad městem Palermo a ze svých vyvýšených pozic měli výhled na město.
Viděli zřetelně na kraji města postavené šibenice na nichž oběšili hned každého chyceného legionáře bez soudu. Nepovažovali je za válečné zajatce.
Věřím, co mi otec vyprávěl o všech útrapách a krutostech války.
Otec za pobytu mezi italskými vojáky poznával italskou řeč a trochu i italsky rozuměl.