Otec měl 36 roků, když musel jít do války. Sloužil u pěchoty. Byl zařazen do vozatajstva, to znamená, že takoví s koňskými povozy obstarávali přísuny a přesuny vojenského materiálu z týlu do předních línií, dle potřeby.
Veškerou pohybovou sílu obstarávali vojáci v armádě koňmi. Koně i vojáci museli vše nutné vydržet a vydřít.
Při formování front se dostal na italskou frontu a tam po delší době až na ostrov Sicílie. Jeho vojenský útvar byl nad městem Palermo zakopaný v zákopech Rakousko Uherské armády.
Otec vyprávěl, že když se nebojovalo, nestřílelo, někteří odvážlivci šli do blízké vesnice aby něco získali, třeba tabák, nebo jen tak. Riskovali a byli i zastřeleni.
Vzpomínal jeden případ kazatele z církve v Roketnici, který také šel z vlastního důvodu do vesnice a nevrátil se. Byl na cestě z druhé strany zákopu zabit.
Na frontě se otec naučil i kouřit. Kouřil fajfku, nějaký tabák fasovali. Velcí kuřáci jej ale museli různě zhánět nebo kouřili vše co se dalo kouřit.
V některých místech prý byly napřátelské zákopy dosti blízko sebe tak, že bylo rozumět i hovoru z druhé strany. Vojáci české národnosti nebo ti co česky rozuměli byli na obou stranách fronty v obou zákopech. Otec vyprávěl, že někdy slyšeli z nepřátelského zákopu český hovor jak se mezi sebou bavili cizí vojáci pocházející asi od Vsetína a jmenovali se svými jmény.
Jeden voják ze zákopu, kde byl otec vystoupil na vrch zákopu a zavolal prý na druhou stranu “Juro nepůcajte (nestřílejte) po nás, my jsme taky od Vsetína.
Bytí v zákopech dlouhou dobu v zimě i když se třeba nebojovalo, nestřílelo, bylo prý zlé. Ne každý voják to snášel. Byly prý i takové případy, že si voják v noci za silného mrazu zul boty, nechal si omrznout nohu, aby se dostal do zázemí do lazaretu aspoň na nějaký čas. Můj otec nepřízeň vojny snad lépe snášel jako tvrdý valašský pasekář.
Říkával pak doma, že jej ve válce a při dlouhém vzdálení se od domova posilovaly vzpomínky na domov, rodinu, děti a měl víru a chuť se vrátit domů.

Vnučka mého pradědečka byla zapsána v úředních dokladech pod křestním jménem Mariana. Bylo to poplatné té době zápisů v matrice a v úředních spisech bylo tak uvedeno. Na dospělou se volalo Maryno a na dítě Marýnko.
Při svatbě v kostele byli snoubenci zapsáni jménem Marie a Josef pro celý další život.
A také po nabytí plnoletosti a po provdání pradědečkovy vnučky bylo právo vlastnické na zděděný nemovitý i movitý majetek z čísla 38 převedeno rovným dílem na Marii a manžela Josefa.
A co dále. Mladí manželé hospodařili společně na majetku. Spláceli i povinné dluhy. Děti přicházely na svět a rostly a byly i starosti. Též tehdy platilo, že jednou je člověk nahoře, jednou dole. Dařilo se lépe i hůře, podle toho když byly úrodné roky a přichoval se dobytek na odprodej, tehdy se dařilo dobře. V době neúrody to bylo horší. Protože rodiče byli dobří hospodáři a jako takoví museli počítat i s možnou neúrodou, měli tedy vždy určitou rezervu hospodářských zásob pro neúrodné roky.
Ale daleko od šťastných, či méně šťastných lidí se vůbec nezávisle na lidech projevila vyhlášená válka, první světová, v roce 1914 s následnou mobilizací vojáků v záloze. Tehdy i náš otec musel do určité doby se hlásit u svého vojenského útvaru. Patřil ke 33. pěšímu pluku v Olomouci. Nevím, jak se kasárna tehdy nazývala, ale byla to dle výkladu otce ta kasárna, Jánošíkova kasárna, do kterých jsem také narukoval hned po skončení 2. světové války v roce 1945 na dvouměsíční vojenskou službu, kdy se tvořila nová Čs. armáda. A první branci nastoupili.
Jakýkoliv styk otce s rodinou se děl pouze občasnými vzájemnými osobními dopisy polní poštou “Feldpost”. Otec v dopisech vyslovoval obavy, aby matka všechnu práci v hospodářství s dětmi a v péči o ně vydržela, a matka zase měla strach o otce, aby vojnu přestál a vrátil se jednou domů. Otec nebyl za celou dlouhou dobu vojny doma.
Jistě, takto postižených rodin bylo více, kdy živitel a hlavní tahoun prací v hospodářství byl ve válce a vše zůstalo na zbylé rodině.
To se nedalo brát jako útěcha. A tak to i matka brala. Jak někdy mnohem později trochu vzpomínala, že radost vlastně neprožívala, jen starosti.

Přišli na svět a bylo jich více. Mimo mne, co jsem se narodil později, byli to tři bratři, Josef nar. 1901, Jan nar. 1910 a Bohuslav nar. 1914 a sestra Marie nar. 1912. Jedna sestřička zemřela jako nemluvně.
Je zřejmé, že děti se začaly rodit až když byly poměry v hospodářství ustálené, pak ale 3 děti se narodily pravidelně po dvou letech. Já až po první světové válce po návratu otce z vojny.
Můj otec si dovedl poradit s každou prací. Penězi neoplýval, měl jen to co se urodilo na poli pro obživu a když se něco mohlo odprodat a tak mu nezbývalo aby platil opravy pro hospodářství a vše opravoval sám.
Také celé rodině opravoval boty, v zimě šil ručně ty pravé valašské papuče i krpce. Poradil si i s poškozeným vozem i pluh si naostřil doma, ve sporáku zahřál plech a vykoval ostří.
Matka byla zase velmi dobrá na šití a vyšívání. Ruční steh dělala tak pravidelný, že vypadal jako ze šicího stroje, který neměla. Šicímu stroji se říkalo “mašina”.
Vzpomínám si ještě, že když v zimě ušil papuče či sousedům opravil boty, zpravidla to byla flokování podrážek, či přibití cvočků do podrážek a přibití podkůvek na paty i špice, tož jsem opravené věci roznesl známým sousedům v Dolansku či na Pasekách a dostal jsem zpravidla něco málo jako sušených jablek nebo švestek. Jen málo kdy ten nejmenší peníz a víte vůbec jakou jsem z toho měl radost? Peníze za práci otec nedostával, to vše se dělo v rámci sousedské výpomoci nebo i jen tak pro vzdálenou rodinu.
Když třeba jednou v roce rodiče odprodali jeden přichovaný kus dobytka, zpravidla jej od nás koupil řezník ze Vsetína, jmenoval se Petřivalský. Jeho dům a řeznictví bylo na Hlásence a byl zbourán pro výstavbu budovy zdravotní pojišťovny.
Pro koupení vepře přijel s lehkým vozíkem taženým koníkem a vepře převážel ve velké kleci. Když koupil krávu, tu vedl pěšky až na Vsetín. A zde bylo trochu činnosti i pro mne. Aby kráva lépe šla a nechtěla se vracet zpět do chléva, krávu jsem sám vedl, až na kraj vesnice byl jsem totiž již větší, a dále šla s řezníkem již sama. Za tuto službu byl u řezníka taký zvyk, že mi dal peníz asi 50 haléřů nejvýš korunu ale to bylo málo kdy. Z toho jsem měl velkou radost a také z toho, že mi peníz rodiče nechali, nechtěli jej i kdybych jim jej nabízel. Takové službě řezníkovi jsme říkali “ocasné”, to je že kráva se i poháněla prutem jako když se oháněla svým ocasem od much. Přede mnou to dělal některý můj starší bratr. Takže se to postupně dědilo po sourozencích.
Nedovedu si těď představit, že by nyní drobný chovatel nechal jít své dítě kousek cesty s prodaným dobytčetem, aby něco za to dostal.
Ale vždyť by toho teď nebylo třeba, když se vše vozí autem nebo traktorem.
Zanikla tím tak jedna dětská idylka.

Zeleninová i květinová semena kupuji pouze v prodejnách semen. Objednávat je z nabídek různých zahradníků jsem již dávno zamítl s ohledem na jejich dosti vysokou cenu, přičemž nabízený sortiment není zase tak veliký a i tam se občas vyskytovala trochu snížená klíčivost.
Semena vysévám do truhlíčku umístěného na parapetu okna volným rozsevem, nikoliv do brázdeček s řádným označením odrůdy.
Hlínu do truhlíčku použivám jako koupený substrát pro setí semen.
Nesmím zapomínat zeminu stále dle potřeby kropit odstátou vodou a to hned po vysetí semen.
Svítí-li bezprostředně do okna slunce, dle potřeby vzešlé rostlinky zastiňuji, čímž snižuji riziko jejich spálení sluncem.
Po vzrůstu prvního pravého lístu provádím pikyrování rostlinek, tj. přesazuji je do kelímků. Papriky jako dvojsazenice, ostatní po jedné rostlince. V kelímku je ve dnu otvor aby mohla případně odtéct přebytečná voda, kdybych hodně rostlinky zalil. Hlínu na přesazování použivám zase jako koupený substrát pro přesazování. Kelímky s rostlinkami nechám na okenním parapetu až do doby, kdy sazenice přesadím po “zmrzlých” tj. ke konci května do foliovníku. Tímto postupem jsem dosud každý rok vypěstoval silné otužilé sazenice pro plnou moji potřebu.

Můj pradědeček Josef Žák zemřel 4.2.1898, jeho vnučka Mariana, moje matka měla tehdy jen 13 roků.
Podle listiny odevzdací A 62/98 z 25.2.1898 byla na ni převedena polovina nemovitého a movitého majetku, tj. pole, les a nově postavenou chalupu včetně povinného vyplácení podílů ostatním dědicům dle odevzdací smlouvy a včetně dluhů.
Vnučka nebyla plnoletá a měla určeného opatrovníka Martina Trlicu.
Pradědečkova manželka Anna Žáková zemřela dne 11.4.1896. Její vnučka Mariána měla v době úmrtí prababičky 11 roků. Měla určeného poručníka Josefa Juřicu.
Podle listiny odevzdací č. 6125 ze 6.6.1886 převedla na svoji vnučku Marianu svoji polovinu nemovitého a movitého majetku tak jak to po ní učinil se svojí polovinou pradědeček. Tedy vnučka Mariana byla jediná dědička. Nebyla plnoletá. A s dědictvím na ni padly veliké starosti i když měla poručníky.
To bylo nepochybně velice složité aby za pomoci snad svojí matky, která neměla však tak blízko k hospodářství, když je nedostala jako dědictví a nebo i za pomoci širší rodiny a svých poručníků,i vše zvládla. Ovšem takový stav hospodářství neprospíval.
A východisko mohlo nastat až po dovršení plnoletosti Mariany a jejím možným provdáním a přivedením muže k práci a k řešení starostí o hospodářství.
Jistě se nedalo na nic jiného čekat.
Mariána si našla po plnoletosti hodného a pracovitého muže. Jmenoval se Josef Kotrla a byl starší o 7 roků. A to byl později i můj otec.
Pocházel z Ústí, z údolí Dlúhé. Toto údolí i později moji rodiče často pěšky navštěvovali. Nachází se směrem k Hovězí. Tento velmi dobře znal všechny cestičky v okolí svého bývalého bydliště a vlastně rodiště.
Jeho rodina byla evangelická a zažil protireformační tlak na evangelíky. Tito žili hodně na pasekách, kde se živili pastevectvím. A vždy se navštěvovali mezi sebou, podporovali se a utěšovai se ve svém evangelickém přesvědčení.
Nepochybuji o tom, že v tomto duchu se seznámila mladá Mariana, vnučka mého pradědečka s mladým Josefem a že z toho seznámení byla i jejich svatba.
Někdy později jako dospělejší jsem se ptal mojí matky, kde se seznámila s mým otcem, když si dobře rozuměli, ale vždy jsem byl s úsměvem odkázán nějakou hezkou krátkou odpovědí takže jsem se opět nic nevěděl. A už jsem se na nic nevyptával, ale bylo to stejně milé.

Neměl hlubšího školního vzdělání. Pouze obecnou školu, kterou navštěvoval prý rád. V zimních měsících za velké zimy a hodně sněhu nebyla tato docházka vždy pravidelná.
Měl prý značný osobní intelekt a rozhled, psal i četl. Vyhledával knihy a zvláště náboženské. Podle nich vedl osobní i náboženský evangelický život. V tomto směru vedl a vychovával i svoji vnučku Marianu, která mu asi pomáhala překonávat životní a rodinné potíže.
Nepochybuji, že kdyby měl možnost chodit do škol, že by více vynikal.
V jeho době na studia nebyly otevřené dveře pro evangelické děti jak po stránce ideologického posuzování školáka, tak i vlastně potřené finanční možnosti. Nebyli totiž dobrodinci pro podporu studií nekatolických studentů jak bylo činěno pro studenty katolické.
Nemám vůbec nějaké jakkoliv i třeba povrchní údaje o pradědečkově i osobním životě, vše jen ze vzdáleného doslechu.
Písemné záznamy zcela chybí a ústní vyprávění jeho vnučky, mojí matky je s dlouhým časovým odstupem zcela vybledlé až zapomenuté. Mrzí mě to stále.