Byla prostorná, uprostřed chalupy a z ní se vcházelo do všech místností a do síně.
Při levé zdi z cihel byl postaven velký kachlový sporák. Vařilo se na něm vše pro potřebu domácnosti i dobytka. Co bylo u tohoto sporáku důležité, bylo jeho napojení na kachlová kamna ve velké jizbě a stačil celou místnost vyhřívat při každém topení ve sporáku, kdy teplo šlo stále pokud se nezastavilo v kamnech v letních měsících. Vedle sporáku byly zvlášť dvířka do pece, která byla vlastně umístěna také ve velké jizbě souběžně s kachlovými kamny. Pec byla prostorná, peklo se tam každý týden i deset 3 kilových pecnů chleba. A samožřejmě se tam pekly i ty oblíbené frgály, či malé vdolečky. Dřevo do pece se chystalo zvlášť, bylo asi půlmetrové délky, oproti těm 25 cm kusů do sporáka.
Kachlová kamna byla v jizbě vyšší a pec nižší, rozdíl asi půl metru a právě na této peci u kachlových kamen bylo nejtepleji, však se marně neříkalo, že je teplo jak na peci.
I já jsem se na této peci nesčíslněkrát ohříval, když jsem přišel ze školy nebo z venku promrzlý.
Nová chalupa byla dostavěna asi v roce 1890.
A hned se do ní pradědečkova rodina nastěhovala. Stará malá chaloupka byla zbořena. Z výpovědi mojí matky vím ve kterém místě skutečně stála. Vždycky již jako malé dítě i jako dospělý jsem s jakousi úctou někdy stál v místech zbořené chaloupky a představoval sil, co všechno moji prarodiče museli prožívat.

Můj pradědeček Josef se svojí ženou Rozinou vzpomínaný v předchozím příspěvku, bydlel s rodinou v malé sešlé dřevěné chalupě, která stála nedaleko dodatečně nově postavené chalupy č. 38, kterou zdědil bratr Bohuš.
Dle vyprávění mojí matky, pradědeček nejdříve postavil chlév pro 4 kusy hovězího dobytka, zděný z kamene, předtím ještě postavil dřevěnou prostornou stodolu a ovčírnu pro chov ovcí. Jistě to vše trvalo více roků.
Dvůr byl společný se sousedem z vedlejší chalupy.
Úkol postavit nové obydlí pro rodinu, tj. novou prostornější chalupu ze dřeva přistavenou ke stojícímu kamennému chlévu byl již zřejmě tak nutný vzhledem k počtu 7 členné rodiny, kdy se původní malá chaloupka krytá slamou, tj. doškem snad o jedné světnici s kuchyní a komorou se síní a půdou musela nevyhnutelně nahradit novou stavbou, aby bydlení pro všechny bylo více vyhovující.
Nová chalupa byla kryta dřevěným šindelem, jak se v té době pokrývalo a měla jednu velkou světnici nazývanou jizba s kachlovými kamny pro ohřev, prostornou kuchyň, dále druhou asi o polovinu menší jizbu vytápěnou železnými kamny na dřevo, pak ještě jedna malá místnost bez vytápění, dalo se tam však i spát, sloužila spíše jako spíže, k uskladnění zásob a prostorná komora ze které se přecházelo do chléva aby se nemuselo vcházel do chléva jen dveřmi zvenku. V této komoře se také připravovaly nápoje pro dobytek.
Pak byla prostorná síň z níž vedly dřevěné schody na půdu. Půda byla též rozdělena na dvě části. Ve větší části se skladovalo vymlácené zrno po sklizni a také odložené nepotřebné věci.
Touto větší půdou procházel komín na němž byly v zimě pověšeny za účelem vyuzení kousky masa a klobásy po vepřových zabíjačkách. Kouř se pouštěl otvorem na boku komína na zavěšené maso a postupně se výborně udilo. Konzumovalo se až do jara. A bylo chutné zvláště když se k uzení topilo voňavým jalovcem. Bylo ho v lese nadbytek a byl to jako plevelný stromek.
Menší část půdy se používala pro uschování dobrého jemného sena, které se dávalo dobytku na přilepšenou.
V létě jsem v tomto seně někdy i přespal. Kdo to nezkusil jaká pohoda to pro mne byla, vyspat se na půdě v seně, říkali jsme “na húře”, ten tomu neuvěří.
Příště popíši kuchyň.

Uměl číst i psát, jak říkala moje matka, která též četla a psala nejen latinkou, ale i kurentem.
Můj pradědeček byl sečtělý, výhradně četl náboženské knížky. I já si pamatuji, že na půdě v dřevěném velkém kufru zbyly po něm různé kancionály, zpěvníky a motlitební evangelické knížky. Jistě tam byly knížky staršího data, které asi přečkaly i náboženské pronásledování evangelíků na Valašsku a byly tedy dobře ukrývány.
Nevím, co se s tímto náboženským knižním pokladem z doby mého pradědečka, kdy to byl pro něho poklad, stalo. Chalupu i s celým nemovitým a movitým inventářem obdržel bratr Bohuš. Již více roků nežije. Pátrání po zmíněných evnagelických knihách by asi bylo marné.
Viním sebe tak trochu z liknavosti, že jsem se o pradědečkovy náboženské knihy dříve a včas nezajímal.
Trochu dějin z protestantismu. Dobře je podává Bohuslav Burian, farář a senior Českobratrské církve evangelické ve svém útlém spisu v roce 1993. Cituji z něho: “Jako příspěvek k obrazu cesty, po níž bloudili naši předkové a po níž bloudíme”.
Falešný Toleranční patent z roku 1777 pravil, že císařovna udělila náboženskou svobodu a že si přeje, aby každý vyznal náboženství, které nosí v srdci a byla i falešná pergamenová listina s domnělou císařovninou pečetí.
Tedy falešný Toleranční patent způsobil, že dosud tajné hnutí za uznání valaššského lidu za dání náboženské svobody vystoupilo na veřejnost. Tedy skuteční vůdci a představitelé se již nemohli dále skrývat a nejeden byl pak zatčen a vězněn.
Petice Valachů byla dne 28.4.1780 za císařem Josefem II. a opět žádala o skutečný Toleranční patent.
Dne 13.10.1781 vydal císař Josef II. pravý Toleranční patent, jímž bylo povoleno evangelické náboženství.
A vznikl tlak na otevřené plnění církevních činností, pro něž bylo málo farářů, či kazatelů. A tak v různých úkolech sloužili písmáci, kteří uměli číst a psát. Podle svých schopností působili v místě a okolí svého bydliště. Takoví tito písmáci nevcházeli ve známost v širokém okolí, ale bezprostředně mezi evangelickými rodinami. Jistě dle toho jak který byl fundovaný, tak se zapojil i do dalších společenských evangelických činností.
Můj pradědeček se staral o věci evangelické víry v obvinutí protestanských rodin v Polance katolicismem, což bylo rozsáhlé. Protestanské rodiny byly jen v menší dolní části obce a něco na pasekách. Všechna moc v obci vycházela stále z katolické správy obce. Evangelíci i přes náboženskou svobodu byli trpeni dlouho jen tak nějak na obvodu dění. Tím více byla ptřebná činnost písmáků na podporu evangelických rodin.

Dědeček mojí maminky Mariany Bělíčkové narozené 7.5.1885, tedy můj pradědeček Josef Žák, měl v Polance zěmědělskou usedlost. Zemřel 4.2.1898 ve stáří nedožitých 65 roků.
Usedlost dle sepsané závěti u notáře předal své vnučce Mariáně, mojí matce, protože měl tak jistotu dobrého hospodaření a nakládání s majetkem, než kdyby jej odkázal své vlastní dceři Mariáně, provdané Bělíčkové.
Totiž manžel této pradědečkovy dcery, jmenoval se Jan Bělíček, pasekář z Prlova, ze Dvořisk 56, nežil v rodinném životě se svojí ženou řečenou Mariánou, pradědečkovou dcerou, dobře.
Měli spolu jedno dítě, také jménem Mariána a to je moje maminka. Více dětí spolu neměli.
Přišla zlá doba pro toto manželství i pro pradědečka. Manžel této pradědečkovy dcery si našel v Senince jinou ženu a odejel s ní do Ameriky. Více se nevrátil. Jen se mnohokrát dožadoval, aby mu jeho manželka podepsala rozvod. Dosáhl toho údajně tím, že jeho legitimní manželka z neznalosti podepsala doklady v cizí řeči a tím prý podepsala souhlas s rozvodem. Jak se to vše stalo, to nevím a již o tom nejsou ani pamětníci. Když manželce přišlo vyrozumění z úřadů, že je rozvedená a její manželství padlo, že zůstala s dcerou sama, neunesla zřejmě tu tíhu života.
Nepochybuji, že pradědeček byl svojí dceři v těžkém životě oporou ale marně. Chytla se cizích mužských. Měla ještě další 3 děti, z nichž nejmladší zemřelo a otcové byli různí.
To zase pradědeček neunesl. Veškerý majetek, pole, les, chalupu, vše movité i nemovité odkázal pak své vnučce, mojí mamince. Ovšem i s dluhy, kterými byl majetek zatížen a nebylo toho málo. Splácení dluhů pamatuji ještě já. Jistě, že i po stavbě nové větší chalupy byl dluh. Další peníze a naturálie musela dědička vyplatit a naturálie poskytovat každým rokem dle notářské smlouvy i když byla třeba neúroda a nebylo omluvy. Bylo to prostě tak sepsané.
Moje maminka po dosažení plnoletosti se provdala. Vzala si pracovitého muže Josefa, pasekáře z Ústí, údolí dlouhé. Měli spolu 5 dětí mimo mne, z nichž jedna malá dcera zemřela.
Přišla první světová válka a maminka zůstala s malými dětmi a zemědělstvím sama.
V dalších příspěvcích budu pokačovat s vyprávěním.

V době, když mi bylo asi 11 roků, vzňalo se v létě na silnici pod odbočkou do Seninky osobní auto. Celé shořelo, zůstaly jen kovové díly. Tak vidím před sebou ten oheň.
Hořící osobní auto rozvířilo poklidnou sousedskou podvečerní pohodu a z Dolanska, to je dolní část vesnice, téměř každý spěchal k ohni. Jako divák, samozřejmě. K hašení nebyly podmínky.
Také jsem byl zvědavý na tak nezvyklou podívanou. Švagrová, žena nejstaršího bratra, bydleli ještě v naší chalupě, se šla podíval a já jsem se k ní přidal.
Není mým úmyslem vylíčit nějak podrobněji situaci, už si vzpomínám jen mlhavě na tu událost.
Ale co mi utkvělo ve vzpomínkách je to, jak druhý den po ránu šla moje švagrová opět k místu ohně. Já jsem chtěl jít s ní a tak mne opět také vzala.
K mému překvapení, když jsme došli k místu, kde jsme večer stáli, začala něco hledat v trávě. Po delším hledání a rozhrnování trávy na kraji cesty našla několik kovových mincí, zřejmě korunových. Zřetelně si oddechla a vraceli jsme se hned zpátky. Jako zvědavé dítko jsem se vyptával, co je to za peníze. Ale odpověď mne neuspokojila, prý jí ten večer někdo přinesl štěstí formou nalezených penízků.
To mne zřejmě silně nadchlo, že jsem po dalších několik dnů chodil k místu nálezu peněz. Žel, ale já jsem nikdy nic nenašel. Nebyl žádný další korunový poklad.
A švagrová se ještě stále tajemně usmívala, když jsem s ní hovořil a pravil jí o zbytečném hledání peněz u ohořelého auta.
Až po delší době se prořekla, že to žádný poklad nenašla, ale že to byly její peníze, které jí vypadly z hadříčku, v němž je měla schované.
Ještě dodala, že kdybych něco našel, tak to by je musel ztratit jiný přihlížející člověk.
Takže tento pád nebyl, neboť jsem sám ani korunu nenašel.
Hledání korunového pokladu bylo tím objasněno k mému zklamání.