Jako v řadě těch dlouhých roků, včetně mých dětských vzpomínek, je kolorit jak předvánoční doby, tak i vlastních vánočních svátků sice podobný, ale přitom vždy trochu jiný, což umocňuje kouzlo jednotlivých vánoc.
Je to asi dáno tím očekáváním, co komu vánoce přinesou, zda naplní ta nejrůznější očekávání. A hlavně je zde dodržován náboženský smysl vánočních svátků.
Jednotlivosti z minulých rodinných oslav, či osobních vzpomínek trochu sice čas setře a tedy nové prožitky z nových vánočních svátků a oslav, včetně i toho nejnutnějšího předvánočního shonu jsou vždy coby nové prožitky bez vazby na předešlé.
A copak děti včetně nás odrostlých, se nedovedeme v přišlý vánoční čas radovati a veseliti nějak jinak než radostně a vesele? Když kolem je tolik dobrot všeho druhu a ze všech směrů a zvláště je patrna i snaha u každého učinit radost blízkým.
Tak to bylo v naší rodině vždy. A nejen ve vánoční čas. Bez ohledu na hospodářské podmínky, které v době případné neúrody nebyly dobré.
Naši rodiče nás děti, bylo nás 5, již dlouho před vánocemi napomínali, abychom byli dobří, že jinak neuvidíme tu “papuču z latů” a nebudeme mít z toho potěšení. Třebaže se to opakovalo každý rok, ale zabíralo to vždy. A když na Štědrý den maminka přinesla na půdě za komínem schovanou starou papuči, s přišitou velikou latou a předvedla ji nám dětem, hned jsme viděli, jak ta zlatá papuče vypadá. A takových předvánočních okamžiků bylo vždy více po ruce.
Stromeček na vánoce byl vždy pravý, v té době umělé nebyly a byla to vždy jedlička. Získat ji v našem lese nebyla žádná obtíž. Toto byl úkol vždy pro bratra Jana. A ke každým vánocům přinesl tak hezkou jako by byla nám na míru rostená.
Ozdoby byly jednoduché ne kupované, koupena byla jen skleněná špice, ale doma zpepované z různobarevného papíru, třeba řetězce, zabalené kousky cukru ve staniolu, či zabalené vlašské ořechy. A tak podobně.
Ani dárky nebyly hojné, či cenné. Bylo to co se potřebovalo. Třeba takový hřebínek do vlasů, nějaká voňavka sestře nebo něco od textilu a to právě vždy to co se potřebovalo na obutí či oblečení nebo do školy. My děti jsme si říkali, že je zajímavé, jak to pokaždé pod stromečkem uhádli, co je třeba. Ani knížky se nedarovaly, snad jen vyjímečně. Knížky se půjčovaly v knihovně.
Sváteční štědrovečerní oběd? Byla to husa nebo slepice a až později se kupovala ryba, ten známý vánoční kapr. Od cukroví se pekly nejvýše dva druhy, hlavně dvojbarevné věnečky dle kuchařského předpisu, který měla sestra Marie ze školy, kde je učila paní nadučitelka Pěničková ručním pracím a veření a pak ještě zcela obyčejné marmeládou slepované keksy. A hlavní byly hruškové nebo tvarohové frgály. Vánočka se u nás také nepekla.
Na podzim byly v zásobě v určitém množství neloupané vlašské ořechy. Ty byly oblíbené hlavně o vánocích. Jako pochoutka ani ne do cukroví ale jako pamlsek. Ze skořápek dělali bratři různé lodičky či klepávka či ozdoby i na stromeček. Vše se zužitkovalo.
Říkám si, že bylo radostně a veselo až do dalších vánoc na které se všichni těšili a dle svých možností přípravovali.

Pekařský výtvor z bílé i tmavé mouky z vody a droždí zná každý pod názvem rohlík. Jen čerstvý je křupavý.
V době, kdy rohlíky pekli drobní pekaři a tvořili je ručně pro rohlík, byl ustálený zahnutý tvar do rožku. Odtud název rohlík.
V následné době, kdy se pečivo již vyrábí průmyslově, strojově a tedy bylo nutno upustiti od zahnutého tvaru rohlíku, peče se tedy jen v rovném tvaru a nemá již název rohlík ale nazývá se houska.
Zůstávám u poměrů na chudém Valašsku. Rohlíky se a to pravím dle pravdy ani pro děti nekupovaly. Koupily se sice také, ale jen když bylo dítě nemocné, tak mu rodiče koupili rohlík a sodovku, aby mělo něco lepšího než černý chleba trochu namazný máslem. Za jednu korunu prodal tehdy pekař 5 rohlíků a když k večeru nevyprodal vše napečené, dal i 6 kusů. Po okolních vesnicích pekař sám rozvážel pečivo na voze taženém vlastním koněm.
To byla minulost, to bylo za první republiky.
Za druhé světové války i ještě po ní byly rohlíky na přídělový systém formou potravinových lístků na mouku.
Tak je to s rohlíky a houskami.
Závěrem bych chtěl nabídnout jednoduchý recept na zvýšení atraktivnosti chutě rohlíků, či housek pokud ovšem nejsou již odpolední, takové ty “gumové”, které se dají žvýkat jako žvýkačka.
Tak tedy vezneme čerstvý ranní rohlík, namočíme jej do mléka a hned silně pocukrujeme, nejlépe jej vyválímev moučkovém cukru a hned silně pokapeme valašskou slivovicí, ovšem zase ne hodně aby slivovice neodplavila nabalený cukr.
A hned kousáme. Není třeba ani zapíjet čajem, je to úplná chuťovka.
Znám dokonce případ, kdy jeden hospodář byl již přejezený uzeného bůčku, klobás a masa vůbec , že již sám požadoval jen takto vylepšené rohlíky po celý týden.
Zkusíme to? Je to dobré.
A závěrem ještě takovou zkazku, kterou jsem někde zaslechl, čemu vlastně vděčí rohlík za svůj zahnutý tvar.
Totiž když obléhaly a drancovaly nájezdy Turků či Tatarů Vídeň a tito nepřátelé byli z Vídně vyhnáni, na oslavu vítězství začali vídeňští pekaři péct pečivo zahnuté jako byly zahnuté ty šavle a meče nájezdních nepřátel. A od té doby se zachoval zakřivený tvar rohlíků až dodnes.