Podzimní počasí bylo natolik příznivé, že všechny práce na zahradě byly včas ukončeny. Ke dni svátku Martina byly nakonzervovány všechny kovové díly ručního čerpadla na vodu a trubek a jako nejposlednější práce bylo řádné uzamčení všech dveří a bránek na zahradě, samozřejmě včetně promazání i zámků.
Jaký byl tento rok? Byl dobrý a výnos na zahradě odpovídal vynaložené práci a letošnímu suchému počasí.

Abych mohl jezdit železnicí do školy ve Vsetíně na žákovskou slevu, musel jsem mít vyřízenou žákovskou průkazku. Pro ni jsem potřeboval také fotografii předepsané velikosti.
V těch dobách nebylo pro mne až tak snadné potřebnou fotografii od fotografa v městě získat, využil jsem tedy ochoty jednoho známého naší rodiny, že mne vyfotografuje a obrázek pro žákovskou průkazku zhotoví.
Jeho fotografický aparát nebyl na svitek filmu, ale do přístroje se vkládal kousek skla s citlivou fotovrstvou.
Po každém osvitu této jednotlivé skleněné destičky s citlivou vrstvou se tato ve tmě musela vytáhnout, dát do neprůsvitného obalu a pak vyvolat, ustálit a na fotopapír osvítit, prostě dále pracovat jako se pracuje teď s filmem.
Tento laický fotograf neměl zřejmě velkých zkušeností s fotografováním. Zhotovená fotografie nebyla nijak kvalitní, ale pro účel žákovské průkazky na dráhu stačila. Byla přijata.
To byl můj první získaný pojem o fotografování doma. Zaujal mne tak dalece, že jsem snil o tom, že až budu v zaměstnání a našetřím si peníze, že si fotoaparát koupím.
A sen se stal skutkem. Nekoupil jsem sice nový aparát, ale jako výhodnou koupí byl starší přístroj od přítele, který si již koupil nový, moderní, s nímž prostě dosahoval lepších obrázků. Tento můj první fotoaparát měl dobrou optiku, daly se na něm pořizovat kvalitní záběry. Měl však jednu nevýhodu, že na něm nebyla vůbec žádná lepší mechanika, vše záleželo na dobrém odhadu, nastavení doby osvitu a zaostření určením vzdálenosti fotografovaného objektu. Řešil jsem to v té době zcela primitivně tak, že jsem měl v pohotovosti kousek tenkého motouzu s vyznačenou vdáleností pro fotografování a dle něho jsem již celkem spolehlivě určoval vzdálenost pro ostrost obrázku. Prostě jsem postavil osobu do odměřené vzdálenosti.Toto jsem praktikoval při fotografování portrétů hlavně mojí širší rodiny či známých. Stávalo se, že na snímku někdy nebyla celá postava, něco bylo uřeáno, ale i to se vylepšovalo.
Pak přišly do obchodu výtečné zrcadlovky známé Flexarety z Optikotechny v Přerově. Hned jsem si ji koupil a již bylo snadné fotografování. Starý fotoaparát jsem si ponechal na památku začátků mého fotografování.
Samozřejmě, že jsem koupil i zvětšovací přístroj značky Optimus, rovněž z Optikotechny v Přerově a také vše potřebné dle mého názoru pro úspěšné lovení snímků.
Se synem jsem měl dohodnutou dělbu práce tak, že pořizování snímků jsem prováděl sám a všechny další práce jako vlastní zhotovování obrázků včetně zvětšování prováděl syn.
Bylo to pro oba stejně zajímavé, ovšem až do doby než si syn koupil snímací kameru.
To totiž znamenalo téměř ukončení společného fotografování.
Nevím, zda někdy dojde k jeho renesanci. Když prohlížím snímky z této naši činnosti, zjišťuji, že jsou kvalitní a rád se občas na ně podívám a zavzpomínám si na moji téměř celoživotní zájmovou fotografickou činnost.
Kupovat nový fotoaparát, kde je vše automatizováno, kde určuji jenom směr, kde se fotografovaný předmět nachází a jinak nic, jen zmáčknu ještě spoušť, již nehodlám.
Ale dost možná, že se pokrok nezastaví ani u mne a ten nejnovější fotoaparát si koupím.