Už jsem jezdil do prvního ročníku měšťanské školy na Vsetíně, kde pan učitel Jaroslav Fajkus učil také naši třídu. Předtím učil na obecné škole a určitý čas na naší obecné škole v Polance.
Byl veliký vlastenec. Nelenil věnovat čas i po vyučování práci ve prospěch uvědomovací osvěty.
Za německé okupace byl pro své přesvědčení a činnost umučen. Byl dobrý učitel a dobrý člověk.
Jistě i jeho přičeíněním vlastnila měšťanská chlapecká škola přístroj na promítání světelných obrazů. Bylo to dosti velké světelné zařízení na podstavci a 3 nožkách. Sloužilo jednak pro potřebu školy k promítání obrázků při školní výuce ale i v zimním čase s ním jezdil učitel po obecních školách, kde promítal světelné obrázky v rámci kulturní osvěty na plachtu zavěšenou na tabuli.. Bylo to vždy ve školních třídách, nikdy ne v hostincích.
Ve většině obcí nebyl ještě zaveden elektrický proud a tak potřebné světlo pro promítání se získávalo z karbidové lampy. Do zásobníku pod hořákem se nasypal karbid na který pomalu kapala voda a tím se z karbidu vyvíjel svítiplyn vedený do hořáku a bylo jasné oslnivé světlo dostatečné intenzitou i délkou světla pro celé představení, tj. pouštění světelných obrazů.
Nebyla přitom automatizace jak je u podobných přístrojů dnes, kdy se do zásobníku obrázků vloží celý promítaný děj a jen se mačkáním spouště obrázky dle výkladu samy posunují. Tehdy se vkládal každý obrázek samostatně a posunoval a vyměňoval rukou dle výkladu děje.
Návštěvníků takového představení světelných obrazů s dobrým výkladem pana učitele Fajkuse bylo vždy hodně.
Samozřejmě, že pro tuto činnost bylo třeba i pomocných rukou a ta byla vždy výhradně z řad žáků některé třídy měšťanské školy, kteří byli z vesnice, kde se světelné obrazy promítaly.
Z naší obce jsem do měšťanské školy prakticky po všechny 4 roky chodil jen já a tak jsem sám pomáhal učiteli při práci.
Zasvěcený výklad a pouštění obrázků činil učitel sám, mně byly určeny pomocné práce při nošení potřebných věcí a přístroje z nádraží do školy a zpět po představení zase na nádaží, prostě vše dle potřeby pro činnost učitele aby promítání bylo dobré.
Pro mne to bylo i určitým vyznamenáním, býti činný při přípravě a pouštění světelných obrazů a ani teď nepochybuji o tom, že mi to moji vrstevníci asi trochu záviděli.
Tak už to i dříve bývalo. A nikdy jsem nelitoval, že jsem i takto získával určité zkušenosti.

Dne 19.7. byl sklizen zbytek červeného rybízu, celkově bylo sklizeno asi 38 litrů a byl zpracován na lahodnou šťávu. Dále byly sklizeny první letošní okurky nakládačky asi 4 kg. A byly doma zavařeny.
Také se trhaly nevyzráté fazolové lusky na nakládání do solného roztoku. Bylo jich asi 2 kg a také hned doma zpracovány.
Ještě se stihl první postřik proti plísni bramborové u okurků, rajčat a brambor.

Nedalo se říct, že by kultura na vesnici vůbec nebyla. Byla a byla přiměřená té době.
Hojně byla využívána obecní knihovna hlavně v zimních měsících. Byla umístěna ve škole, vedl ji některý učitel. Většina knižek byla poznamenána častým půjčováním, což na věci ale nic neměnilo.
U nás doma byl velkým čtenářem otec. Půjčovat knížky pro něj jsem chodil vlastně vždy já, snad z toho důvodu, že jsem chodil do školy a měl ke knížkám blízko.
Když se mne ptal knihovník, jakou knížku chci, vždy jsem řekl, že cestopisnou a vždy jsem přinesl tu správnou. Půjčovali i dětské knížky, hlavně pohádky a ty jsem si taky půjčoval.
Jako určitou premii půjčovanou dětskou knihu bylo lze považovat půjčení nově zakoupené knížky ještě neohmatané, také jsem jednou takovou novou knížku dostal půjčenou a toho jsem si považoval jako určité vyznamenání.
V zimních měsících se hrálo ochotnické divadlo. Hrály i děti z vyššího ročníku. Já jsem se k tomu neměl. Většinou se hrály divadelní hry národních buditelů.
Zato můj bratr Bohuš vždy nějakou postavu hrál.
Svoji roli se učil po večerech, někdy i přes den. Vzpomínám si jak jednou večer po práci jsme všichni podřimovali v teple u kamen a najednou silně zaznělo od bratra, který se učil roli “ty bídníku, co po mě chceš”. Všichni jsme byli jak uvidění v pohádce. Nakonec jsme se tomu smáli a druhý den jsme bratra škádlili, co s námi vlastně zamýšlel.
Někdy zavítal do vesnice i potulný kouzelník, či nějací zpěváci. Ale velká událost byla jednou v roce a to byla Jánská pouť. Také stavění a stínání máje bylo vždy hodně veselí. Pěkný pohled byl na soutěžící chlapce, jak se snažili uchytit vlajku na skáceném máji jako vítěznou trofej.
Takže těch zábav sice mnoho na vesnici nebylo, ale muselo to stačit. No a také nelze opomenout tradiční každoroční tancovačky k různých příležitostem.

Vlastní práce na záhoncích jako postupné pletí a hlavně zalévání celé zahrady s ohledem na sucho plynule postupovaly a právě nastal čas sklizně drobného ovoce, to je angreštu a rybízu. Byl sklizen veškerý angrešt, bylo ho asi 22 litrů a také asi polovina červeného rybízu, bylo ho asi 14 litrů. Černého rybízu bylo sklizeno 7 litrů a všechen byl dán do sáčků na zmrazení a pak v zimě bude vítaná pochoutka čerstvých bobulí rybízu. Dále se postupně vyvazovaly k drátům rostoucí sazenice rajčat a salátových okurků ve foliovníku a okurek salátovek volně v pařeništi.
Doma se zpracoval sklizený angrešt na lahodnou šťávu, bylo získáno 23 lahví šťávy o obsahu 0,7 l a je již uložen v regálu ve sklepě. Ze sklizeného červeného rybízu bylo získáno 10 lahví šťávy a byly taky uloženy ve sklepě.
Na keřích zůstává ještě menší polovina a bude sklizena a zpracována do týdne.
Pokud se týká jabloní i letos bude značná úroda a zavčasu podepřeny větve podpěrami, aby se předešlo případnému lámání větví s ovocem.