Mlácení obilí cepy bylo málo efektivní. Vše se dělo ručně a bylo k tomu třeba hodně času a síly.
Na druhé straně lepším využitím zemědělské půdy, vyšším hnojením kravským hnojem, použitím výnosnějších odrůd osiva a zřejmě i příznivějšími vegetačními podmínkami se zvyšovala produkce obilí.
Jevila se zcela zákonitá potřeba mechanizovat mlácení obilí. Jak na to, když v obci nebyla zavedena elektřina?
Řešení bylo v tom, využít domácí kravské síly pro pohon mlátičky.
Takže naprostý ústup od cepů a zakoupení všeho pro mlácení obilí strojem.
Rodiče koupili na začátku třicátých let novou mlátičku od firmy Wichterle a Kovařík z Prostějova, pastorek s transmisí a žentour pro pohon této soupravy pro mlácení kravským potahem.
Mlátička byla v té době moderní řady se 4 třasadly, což znamenalo možnost dávat více obilí do bubnu k mlácení. Čistička to sice nebyla, namlácené obilí se muselo ručně na fukaru čistit, ale i tak toho bylo na páru krav dost.
Takže do zabudovaného žentouru s dlouhým ojem na dvoře se zapřahla pára krav a ta chodila dokolečka kolem i s pohaněčem, to jsem byl zpravidla já a přes pastorek se tažná síla přeměnila v točivou sílu, která se řemenem přenášela na buben mlátičky s proti sobě našroubovanými zuby. Při rychlých otáčkách bubnu se vkládané obilí dokonale vymlátilo, sláma na třesadlech se zbavila zrna, to padalo jen s plevami na zem pod mlátičku. Muselo se ale obilí do bubnu mlátičky vkládat v přiměřených dávkách, aby mlátičku krávy utáhly.
Sláma se povázala do svazku, uložila pro zimní období jako krmivo pro dobytek.
Zrno se na fukaru zbavilo plev a čisté bylo nachystáno pro další využití.
Jistě, oproti cepům to byl úžasný pokrok. Bylo dobře, že se rodiče pro něj rozhodli. I ekonomická situace hospodářství to již dovolila. Hlavně, že to zrychlilo mlácení.
Ale ještě to nebylo takové jak při použití elektřiny.
Čekalo se na elektrifikaci obce.
O tom zase příště.

Mlácení obilí je mechanická činnost, jak získat ze sklizeného obilí zrno pro další potřebu v hospodářství a domácnosti.
V dřívějších dobách jsme neměli doma ani mlátičku, však v obci nebyla ani zavedena elektřina a tak se obilí mlátilo cepy. Ještě to trochu pamatuji.
Cepy jistě známe z obrázků či z muzejních exponátů. Za dob Husitů byly okované cepy i válečným prostředkem.
Cep sestává ze dvou nestejně dlouhých dřevěných tyčí z tvrdého třeba javorového nebo jasanového dřeva, spojené širším proužkem třeba vepřové kůže tak pevně, že cep vydržel i několikaleté používání.
Vepřová kůže se nekupovala. To každý hospodář již věděl, v jakém stavu má cepy a tak v předstihu při domácích vepřových hodech si ze svižího špeku nakrájel žádané pruhy kůže, aby dle potřeby je použil pro nové svázání cepu.
Nesměl si kůži ale dát někde do místnosti, kde měly přístup myši, ty s oblibou takovou kůži hryzaly a když hospodář třeba potřeboval opravit rychle cepy, musel si pak půjčit kůži od souseda, což v té době nebylo nesnadné.
Obilí se mlátilo v zimních měsících, když nebyla práce na poli.
To se na mlatevnu ve stodole rozprostřelo vedle sebe 15 až 20 snopků obilí, když se mlátila rež, to je chlebové obilí s dlouhým stéblem, tak se každým snopkem několikrát udeřilo o stěnu stodoly, pravili jsme tomu straňování, aby se zrno lépe uvolňovalo.
A pak byl ten vlastní proces mlácení.
Na počtu mlatců nezáleželo, kolik bylo schopných členů rodiny pro tuto činnost. Také já jsem ji zvládl.
Doma jsme mlátili obyčejně ve čtvero, tedy 4 mlatci ozbrojeni cepem, kterým se bušilo do snopů obilí na mlatevni, aby se zrno uvolnilo od klásků.
Nejednalo se o žádné hlazení obilí, bylo třeba silně švihat a bít cepem, aby zrno vypadávalo z klásků.
Také se musel dodržovat postup zdvihání a udeření cepu do snopku obilí postupně od všech mlátících, aby si nebili do cepů, místo do slámy.
To znamená, že třeba u 4 mlatců, jeden cep udeřil, druhý cep šel do nejvyšší polohy, třetí cep se již snižoval a čtvrtý cep udeřil do snopků.
Tak se postupovalo zvedání a spouštění cepů. Aby se udržel žádaný rytmus, mohl si někdo i broukat dokola kolem třeba rytmus pro čtyři cepy jako: ” čtyry kozy pátý cap”. A i začátečník se nespletl a neklepal druhému po cepu, místo po slámě. Každý tak věděl, kde má své místo.
Rovněž se nemlátilo na jedno místo, ale postupně se v tom rytmu přecházelo po všech snopech obilí na zemi.
Po určité době se s mlácením ustalo, snopky se rozvázaly a ještě se ta řada snopků, pravili jsme tomu “posád” domlacovala. Závěrem se sláma protřepala, svázala do velkých snopů zvaných “oklepiny”.
Z takové slámy se pak pro dobytek řezala řezanka, pravili jsme jí taky sečka a tomu ručnímu stroji s ostrými noži jsme říkali “sečkovice”.
Získané zrní se smetlo na hromádku, položily se další snopky a opět stejný postup mlácení.
Namlácené zrní se ručně čistilo na velkých sítech a bylo připraveno jak k mletí ve mlýně, ke krmení dobytka, či zrno k setí pro příští období.
Když to teď píši, ani se mi nezdá, že to mlácení obilí byla taková dřina.
O naší postupné mechanizaci mlácení obilí napíši přístě.

Tvrdá práce okopávání starého jahodníku silně zarostlého. Provedeno v nejvyšším čase, kdyby se ponechal zarostlý déle, jistě by se musel odepsat jako neplodící. Takže dobrou chuť aspoň na trochu zachráněných jahod. Jahodník již začíná kvést, třeba se říká, při kvetení jahod se nemají okopávat ale riskli jsme to.
Letos vysazený jahodník v počtu asi 60 sazenic, přičemž koupené sazenice od zahradníka Starkla se vůbec neujaly, také kvete. Je v dobře zpracované půdě, lze předpokládat, že plně nahradí starý jahodník, který se na podzim zruší.
Z vysazeného a vysetého sortimenu již vzchází cibule, keříčkové fazole, fazole šváby a mrkev, petrželí, kopr, červená řepa a semeno cibule.
První zkušební sklizeň salátu pod folií byla kvalitní a chutná.
Na louce tráva silně roste, volá po kosení a toto bylo také zahájeno, v místech, kde se po ní při setí a okopávání chodí.
Nejenže neprší, je sucho, ale i ve foliovníku se vše včetně salátu musí vydatně zalévat, zase pravidelná značná fyzická práce.

Dne 3.5. zasazena sazečka cibule odrůda Všetana, asi z poloviny byly doma vypěstované cibulky a zbytek koupen v drogerii.
Dne 4.5. vysety fazole popínané - šváby a keříčkové fazole. Vše semena z našich zdrojů.
Dne 8.5. vysety salátové okurky do velkého foliovníku, semeno koupeno rovněž v drogerii.
Dne 10.5. vysazeno 11 doma předpěstovaných sazenic rajčat do velkého foliovníku. Dále zasazeny cibulky mečíků a vyseto semeno měsíčku. Vysety dyně na své stanoviště a také okrasné květiny a travička jako smilek, zaječí ocásek, čínský karafiát a 2 druhy okrasných tráv k sušení do vázy. Okurky nakládačky vysety do malého foliovníku. Rovněž připraven druhý foliovník na výsadbu paprik.

Pohanku jsme nevozili do mlýna k mletí, ale tak jak za starodávna naši prastaříčci i my jsme mleli doma na kamenném mlýně nazývaném žrna.
Jak vypadaly? Z dřevěných trámků byl zhotoven podstavec, na něm byl usazen kulatý kámen o průměru asi 45 cm, silný asi 15 cm, říkalo se mu ležák, uprostřed s malým otvorem, kterým procházela hřídel na jejímž horním konci byl uchycen další takový kámen, říkalo se mu běhoun a měl větší otvor asi 10 cm, kterým se sypalo zrní jež tento vrchní kámen při otáčení drtil. Dolní konec hřídele byl uchycen v dřevěné páce, která se mohla zvedat nebo snižovat a tím se zvedal či snižoval vrchní kámen běhoun dle toho jak jemné mletí zrna se požadovalo. Hřídel se točila v ložisku ne na kuličkovém, to staří lidé neznali, ale vložila se tam měděná mince 10 haléřů a na ní se hřídel otáčela dosti dlouho než se peníz prodřel. Pak se dal jednoduše nový.
Vrchní kámen byl přikrytý dřevěným krytem zvaným lub v jednom místě s vyřezaným otvorem asi 10 cm velikým, kterým při mletí padalo semleté či drcené zrno, hlavně se tak mlela pohanka na kaši i mouku.
Nad tím lubem byl ještě násypný dřevěný koš, do něho se nasypalo zrno a seřídilo se samovolné pomalé sypání a hotovo.
Ošem k tomu byl třeba pohon, aby se kamenné kolo točilo. Elektřina nebyla zavedena. Jak tedy jinak, než sešlapáváním dřevěné desky směrem dolů. Síla se přenesla tak zvaným omachlem do točivého stavu a kámen běhoun mlel. Ta šlapací deska se opět zvedla a zase vahou těla snížila a tak se to opakovalo a tak se na žrnách mlelo. To sešlapávání šlapadla vydávalo takový zvláštní zvuk, vrz, vrz, vrz.
Bylo to namáhavé, čím rychleji se chtělo zrno semlít, rychleji se zrno sypalo ale věřte byla to dřina i pro dva, kteří na tom šlapadle skákali.
Mletí prováděl otec a starší sourozenci, hlavně sestra. Pro mne to bylo upřimně řečeno trestem. Jako nejmladší jsem byl v tomto případě trochu zvýhodněn, když jsem nemohl, nebo se mi nechtělo, tak mi to prošlo. Jakmile jsme byli připojeni na elektřinu a koupili si elektromotor, první mojí snahou bylo pohánět domácí mletí na žrnách elektromotorem. To už zase jsem si oblíbil já, byla to zábava.
Začátkem války a příchodem Němců k nám, byly všechny takové domácí mlýny zaplombovány, aby se na nich nedalo nekontrolovaně mlít. Vše bylo na povolení a mlelo se jen ve velkých mlýnech.
Rodiče pak vše mleli ve válcovém mlýně buď v Ústí u mlynáře pana Čurdy a nejposledněji v Leskovci u mlynáře pana Macka.
Zrno do mlýna i do Ústí jsme vozili na voze taženém dvěma kravkami. I já jsem často vedl krávy zapřežené do vozu. Dbal jsem hlavně aby šly dobře aby se dodržoval silniční provoz. Šel jsem vedle nich, neseděl jsem na voze. Naše krávy byly dobré, poslušné, dobře se s nimi jezdilo.
Když píši tyto řádky a vzpomínám na tu dobu, tak s našimi kravkami jsem rád jezdil, nehledě na zlou válečnou dobu, bylo takové jezdění pro mne dobré.
Jistěže pan Macek svým známým “mléčom” jak se pravilo lidem, co vozili obilí do mlýna za válečné doby, semlel i něco navíc než znělo povolení, a to na vzájemné riziko.
Na našich žrnách jsme měli plombu umístěnou tak, že s malým zásahem se dalo na nich mlít a činili jsme tak se značným nebezpečím.
Mletí jsem dělal obyčejně já a naše stařenka chodila kolem domu a dávala pozor, zda nejde k domu někdo cizí, třeba četník jako kontrola. Když se jevilo něco podezřelého, dala mi znamení a já jsem převelice rychle uvedl vše okolo mletí do původního stavu, jako že se nic nemlelo. Nestalo se nám z takového mletí nic nepříjemného a to bylo v té době dobře.

Pohanka, latinsky fagopyrum z čeledi rdesnovitých je obilovina, používaná jako potravina a krmivo.
Proč je od nepaměti její tak oblíbené pěstování na Valašsku?
Pohanka není tak náročná na půdu a hnojení. Roste i v kamenité půdě, jaká je převážně na valašských polích, ale ve vyhnojené půdě se jí daří lépe, výnos zrna je větší.
A pohančená sláma po vymlácení chutnala dobytku velice. Měla nakyslou chuť, dobytek ji nikdy nenechal v korytě bez povšimnutí.
Pěstování pohanky po válce v družstevní výrobě bylo asi nerentabilní a prakticky zaniklo ve prospěch pěstování žita a pšenice na jídlo, ječmen a oves na krmení.
Až v posledních letech někde obnovují pěstování pohanky v malé míře. Pohančená kaše je běžně v obchodech, ale vaří ji asi jen někdo v rámci určitých diet. Obsahuje rutin k léčení žilních nemocí. Hlavně však se stále používá při domácích vepřových hodech do jelit a jitrnic. Je poměrně drahá, stojí 35 Kč/kg.
Doma jsme pěstovali pohanku každým rokem a vždy na dobrém pohnojeném poli. Také nám narostla veliká a dala hodně zrna, používané jednak a hlavně na jídlo a částečně i coby krmivo pro drůbež. Vzpomínám si jak jednou šla kolem našeho pole s pohankou sousedka a když viděla tak vysoká stébla pohanky obsypaná zrnem, jaké sama na poli neměla, tak řekla “ty chasníku, ta vaša pohanka je tak dlůhá, jak tvoja mama”. Moje maměnka totiž byla hodně vysoká a sousedka drobnější postavy, odtud to byla asi dvojítá závist.
Byl jsem na onu tetku za tu řeč trochu mrzutý, už jsem jednak nebyl žádný chasník, podřigaťa jak si myslela a také co jí bylo do naší pohanky. Jednoduše jak trochu zašla, tak jsem na ni udělal dlouhý nos a k tomu vyplázl jazyk. Víte, co to bylo za pohanu?
Z pohanky se vařila jídla téměř denně, pokud se nespotřebovala zásoba sklizeného zrna pohanky.
Byla to hlavně pohančená kaše vařená ve mléce, když krávy nedojily a mléka bylo málo, přidalo se do kaše i vody a trochu se pocukrovala. Mastila se máslem, nebo škvařeným špekem i se škvarky. A pak se často vařila zapražená polévka, říkali jsme jí chudačka, byla to pohančená kaše vařená ve vodě s trochou omastku v pražené mouce ochucená solí a nějakým kořením.
Ale nejchutnější byla buchta z kynutého těsta z pohančené mouky nalitá na plech asi 2 cm vysoká, bez čehokoliv navrchu, jen tak holý základ.
Ještě vlažná se nakrájela a my děti bez ohledu věku jsme se předbíhali uchytit ten křupavý kraj, řečeno okolek, tak byl dobrý.
Toto je jen hrubý nástin jídel z pohanky. Sice ten základní, neboť na Valašsku se nijak bohatě nevyvařovalo, žilo se z toho, co bylo z vlastních zdrojů.
Takže brambory, kyselé zelí, pohanka, černý chleba, mléko, někdy kousek masa. Toť vše, pokud se u něčeho nesnědly rychleji zásoby a čekalo se na novou úrodu. Tím se sortiment pro vaření zúžil.
Třeba to byla pohanka či kyselé zelí.
Při neúrodě brambor a obilí šlo do tuhého, jak se to lidově praví. Část brambor a zrna se musela nechat na sadbu a na semeno, to se nesmělo spotřeboval.
Naše domácí hospodářství nám sice nikdy nepřivodilo strach z nedostatku jídla, ale v čase neúrody museli naši rodiče více a lépe se vším počítat, když těch peněz chybělo.