Dnes v souladu s agrotechnickou lhůtou vysazeno 120 hlíz brambor.

Jak jinak, než šťastně a vesele, jak bývá uvedeno téměř na každém velikonočním blahopřání, které si tak rádi posíláme.
V předvelikonoční době sice se i u nás musel věnovat čas i na určitý úklid či konání takových činností, které se dělají jen o velikonocích a to mnohdy i ze setrvačnosti pro zdárný průběh velikonočních oslav. Mnohé se ale omezilo, či nekonalo, třeba to pečení velikonočních sladkostí.
Takže nikdo nebyl u nás před velikonocemi prací zmořen, aby čekal, že si ve svátky vlastně musí odpočinout, aniž by vychutnával hezkou rodinnou velikonoční pohodu.
Ze svátečních dnů byl Velký pátek pracovním dnem a tím byla pro mnohé možnost jen velkopátečního rozjímání doma, kdo to chtěl.
V neděli velikonoční jsme se sešli všichni na Trávníkách k rodinné velikonoční besedě.
Každý z přítomných přispěl svým vstupem do zábavy, třeba do diskuse o zašlých i aktuálních věcech a časech, jak by se třeba teď tyto řešily a bylo to jednak poučné ale hlavně zábavné.
Zvlášť dobrá a příjemná byla filosofická diskuse Johanky s Martinem na hodnotící stanoviska pobělohorské doby, obrozenecké doby u nás, knihy F.L.Věk se všemi jeho stránkami pro tu dobu až po současnost. Názory a protinázory byly i vystupňované ale bylo to tak příjemné, že ukončení úvah nastalo až rozhodnutím k návratu části návštěvy domů. Zábava by mohla plynout ještě dlouho dále.
A pondělí velikonoční? No tož šmigrůst.
Přece dívkám naší rodiny se nic o šmigrůstu nesmí odpustit. A také že ne, ovšem letos s menší vyjímkou, že šmigrůst s podarováním sice bude, ale nebude ani jalovec ani tatar, provede se jen slovním pohlazením formou písemného blahopřání.
Je pravda, že jalovec je na vymizení, je chráněný a mít z toho následně nedorozumění, nebylo by toho třeba. A někde shánět pravé vrbové proutky na pomlázku je též obtížné, tedy uskutečněná dohoda letos bez jalovce a tataru byla vlastně oboustranně výhodná.
Takže po vyřízení mílých šmigrůstových záležitostí a převzetí odměn za šmigrůst formou bohatých balíčků následovalo pozvání k obědu. Ten byl se vším co k takovému obědu patří. Nerozvádím ale bylo to dobré.
Po obědě byl čas zasednout k internetu aby Johanka, expert na počítač a internet jednak se mohla vyjádřit k dotazům jiných obsluhujících své vlastní počítače, pak přes kamerku dělala obrázky přítomných, umístila je do osobních stránek členů rodiny a vůbec byla vytvořena příjemná zábava kolem internetu. Byla i poučná.
Stanovený časový limit pro sváteční pobyt tohoto velikonočního dne byla patnáctá hodina a po uplynutí i tato milá zábava druhého velikonočního dne se musela ukončit.
A to proto, aby Johanka mohla jet do Brna a strýc do Bruntálu, každý za svými povinnostmi. Závěrem uvádím, že to byla milá rodinná oslava letošních velikonoc.

Dnes dne 24. dubna 2003, to je přece svátek Jiřího, pranostika praví, před svatým Jiřím, kdyby trávu kleštěmi vytahoval, tak neporoste, ale po svatém Jiří, když by ji kladivem zatloukal do země, tak jistě poroste. A já jsem vysel tento den semeno kopru, červené řepy a cibule Všetany. Ať dobře klíčí a roste.

Dne 19. dubna 2003 vysazeno 60 sazeniček jahodníku na určený záhon v zahradě. Tím jsou nahraženy na jiném záhonu staré, již definitivně odplozené sazenice. V případě, že budou k dispozici ještě nějaké další sazenice, pak se vysadí, jinak bude s výsadbou pokračováno na podzim.
Starý záhon jahodníku byl zrušen a zryt, připraven k výsadbě brambor, již za několik dnů.

Tentýž den byla vyseta mrkev a petrželí. U petrželí to bylo o několik dnů opožděně, ale jistě to během vegetace dožene.

Jak se Vám líbí výsledek naší velikonoční práce s webovou kamerou?

Velikonoční svátky jsme za mého mládí a vlastně vždy slavili tak, jak vůbec patřilo slavit v evangelické rodině. Tedy první den velikonoc pro evangelíky je Velký pátek, pak velikonoční neděle a velikonoční pondělí.
Do kostela se šlo na Velký pátek, ale hlavně na velikonoční neděli.
S ohledem na skutečnost, že než byla postavena železnice, se muselo jít na Vsetín do kostela pěšky, což bylo namáhavé a dělat tutéž cestu dvakrát, tak se šlo jen ve velikonoční neděli. Zvláště pro mne by to byl velký výkon.
Železnice byla dokončena v r. 1937 a to již bylo pohodlné navštěvovat kostel na Vsetíně.
V uvedené státeční dny velikonoc se u nás vůbec nepracovalo, světilo se. Jen dobytek se poklidil a nakrmil. A samozřejmě vařilo se sváteční jídlo. Byla to husa se zelím a knedle. Pokud bylo již snězeno domácí uzené vepřové maso, tak se vařilo drůbeží maso.
Z pečiva vzpomínám na hruškové frgály a tvarohové malé kulaté vdolečky. A také byly keksy slepované marmeládou či povidly. Někdy byla i vánočka. Do sváteční kávy z žitovky a cikorky se umlelo několik zrnek pravé kávy, tak pro ochucení.
Vajíčka se malovala také doma, u nás se nepoužívaly obtisky, vajíčko se uvařilo v nějakém odvaru. Třeba slupky cibule hezky obarvily vajíčko na světlehnědě. Nápisy se dělaly napsáním na vajíčko voskem, po uvaření v odvaru se voskový nápis seškrábnul a nápis byl tak jak si kdo co chtěl napsal. Obyčejně to byl nápis veselé velikonoci či z lásky a tak podobně. S malovanými vajíčky se nešetřilo, kdo chtěl ze sourozenců vajíčka malovat, tak na podarování si maloval každý to, co chtěl nápisem říct. Každý z nás malování vajíček ovládal. Pak jsme se někdy dohadovali, kdo má hezčí vajíčka a vtipnější nápisy.
Ještě dodávám, že před velikonočními svátky se pravidelně celý dům, jak se říká “vygruntoval”. Všechny stěny se vápnem obílily, podlahy vydrhly, nábytek umyl, vše muselo být čisté a připravené ke svátečnímu rozjímání.
Na velikonoční pondělí jsme šmigrustovali maminku a sestru Marii a dostali jsme malovaná vajíčka. Čokoládová vajíčka jsme neměli, jen cukrovinky byly v omezeném množství. Asi já, coby malý nejmladší člen rodiny jsem něco takového dostal.
Šmigrůst se děl výhradně pořádným jalovcem, ten nebyl chráněný, rostl všude na pasínku a vytínal se jako plevelný.
Z vrbových proutků se upletla pomlázka, nazývaná tatar, či karabáč. Tou se to také na lýtka dobře přiložilo.
Já jsem se vždy těšil, když na velikonoční pondělí odpoledne vařila maminka vaječnici ale ne obyčejnou. Byla uvařena na domácím uzeném špeku a dosti hodně vylepšená domácí klobásou. Panečku to byla pochoutka! Připadl mi i zpravidla přídavek, třeba jsem prý v té době nebyl velký jedlík, ale tato dobrota mi chutnala.
V naší vesnici Polance z velikonoční neděle na velikonoční pondělí byl takový zvyk, že mladí ogaři chodili večer za tmy ve skupinkách po chalupách, říkalo se, že “dudlají”, to je pod okny či u dveří se různým mručením a mluvením dožadovali a to bylo to dudlání, aby mohli šmigrůstovat hlavně mladé cérky a za odměnu dostali zpravidla čerstvá vajíčka, klobásku, špek, nebo pečivo ale i peníze. Kdo co jim chtěl dát, tak dal.
A tito šmigrůstníci si pak přes den vařili v hospodě vaječnicu, nebo co s vajíčky dělali, věděli jen oni. Bylo to ale veselé pro obě strany.
Jak jsem v úvodu psal, v naší rodině se velikonoční svátky světily rodinnou pohodou při dodržování náboženského způsobu života pro tyto svátky.

Dne 17. dubna koupeno na trhu 40 sazeniček salátu po 1 Kč. O růst jarních vitaminů postraráno.
A hned vysazeno do malého foliovníku určeného pro pěstování salátu.