Jahodník na záhoně je již víceletý, neplodí dobře, rozhodl jsem se jej vyměnit.
Objednal jsem nové sazenice od zahradníka Starkla v Čáslavi a sice:
40 kusů odrůda Senga Sengana
10 kusů stáleplodící odrůda Ostara.
Dnes 29.3.2003 zásilka došla.
Cena sazeničky SengaSengana je 10,90 kč a sazeničky Ostara je 12,90 Kč.
K tomu poštovné a balné 98,- Kč.
Sazeničky jsou doma v truhlíku v zemině na přechodnou dobu, než se po 10. dubnu 2003, až pominou případné mrazy, vysadí na stanoviště na zahradě.

Také sazeničky paprik v truhlíčku již dostatečně vyrostly, již mají první pravé lístky.
Dne 20. 3.2003 jsem je tedy také přesadil do kelímků v počtu 45 dvojsazenic a umístil na okno, aby rostly tak, aby byly schopné vysadit je koncem května do foliovníku.

Sazeničky rajčat již v truhlíčku vzrostly. Dne 20. 3. 2003 jsem přesadil potřebných 15 kusů do kelímků. Jen ty nejsilnější a dal je na určené místo na okně, aby dále rostly, aby z nich byly dobré otužilé sazenice pro výsadbu koncem května do foliovníku.

V některých třídách jisté střední školy se každoročně pořádaly lyžařské výcvikové kurzy. Jednak za účelem přiblížit školní mládeži v době jarních prázdnin přírodu, ale hlavně hledat a školit lyžařský dorost tak, aby snad přece i na této škole vyrostl nějaký nadějný champion pro velké uplatnění při sběru bronzových až zlatých medailí na velkých soutěžích i mezinárodních.
Tak tedy se vypravila jednoho dne jedna konkretní třída školy za touto činností do vzdálenějších vrchů kraje.
Měl ji v péči lyžařský instruktor, jinak třídní profesor, řečený tříďa Bertík.
V určený den jim počasí vskutku přálo, mrzlo jen to ve střechách chalup praštělo a na chodnících při chůzi do taktu vrzal studený sníh. Účastníci si už předem pochvalovali, jaká to bude pohoda, hlavně při večerních společných družbách.
Při svých snivých myšlenkách je dovezl autobus až na místo pobytu. Vše šlo následně tak, jak má jít, řečeno školáckou terminologií “bez průseru”.
Lyžařský instruktor tříďa Bertík cílevědomě a vypadalo to tak, že i úspěšně vyučoval již pokročilé lyžaře své instruované skupiny všem těm tajům, krásám i záludnostem lyžaření.
Byly nacvičovány ty telemarky, lavóry v různých stylech, můstek přes přírodní mez, volný pád před překážkou, jízda pozpátku, otáčení se na místě na jedné lyži vlevo, vpravo a hlavně lyžařské piruety, které letos tak dobře nešly.
Účast na předmětném kurzu odřekla jedna kolegyně studentka. Ne, že by nefandila lyžování ale asi, zjednodušeně řečeno, z pohodlnosti. Myslela si, to bude zase málo produktivní, trmácet se s lyžemi na nohách do kopce, z kopce a tak podobně a absolvovat z donucení ty instruktorovy pokyny.
Vymluvila se, že nemá lyžařskou výstroj na svoje nohy, co do velikosti a vypůjčit si nemá tu možnost, neví od koho. Bylo jí to uznáno. Zůstala tak doma. Ne vlastně doma, ale měla vykázanou práci ve školní knihovně. Měla oprašovat a rovnat knihy v regálech.
S prací byla brzy hotova a ponořila se tedy do objevování a čtení svěřených knih. Až nevěřila, jaké dobré tituly knih tak jejich knihovna vlastní.
Vzájemná pohoda na všech stranách trvala jen tři dny a tři noci. Čtvrtou noc přišla pohroma v podobě vytrvalého velkého deště. Ten proměnil lyžařské svahy v potůčky vody, velké vodní louže a probleskoval už holý trávník.
Lyžařský instruktor tříďa Bertík, odborně vyhodnotil situaci tak, že to na lyžování je zcela a definitivně neschopné. Případné konání náhradního cvičení v kanoistice odmítl. Jednak neměl pro to potřebnou sportovní aprobaci, ale hlavně z toho důvodu, že by se mu nepodařilo ihned sehnat tolik veslařských pomůcek.
Tudíž vložil dva prsty do úst, hvízdnul tak silně, že probudil i poslední spáče v chatě a zavelel ke sbalení sportoviště a k návratu vlakem domů.
Věci měly rychlý spád tak, že druhý den ráno začala již jako obvykle škola. Chtě, nechtě, byla to realita již zase všedního školního dne.
A co ta jedna kolegyně v knihovně?
Nic netušíc, šla zase do školy aby provedla oprášení dalších knih a další knihy četla. Šla v silném dešti pod deštníkem a jen si jednu chvíli pravila, jak asi vegetují v tom dešti její kolegové s lyžařskou zbrojí.
Bylo jí ale divné, když přicházela ke škole vidouc, jak ji dobíhají dva spolužáci, kteří věčně přicházeli pozdě.
Nahlédla zvědavě do třídy již plně obsazené, ne tedy prázdné jako den předtím. Na nic se už neptala, otočila se a běžela zpátky domů pro školní tašku. Na ni se uplynulou dobu ani nepodívala, asi v ní byl i zbytek svačinového rohlíku. A hned zpět do školy. Ani deštník nestačilla rozevřít.
Došla přesně před zvoněním, vše pak bylo jako jindy. Sice jako jindy ne, protože po celou dobu vyučování to nestálo za mnoho. Každý, všetně pana třídního profesora ještě tak trochu byl na školním lyžařském výcviku.
Závěrem připomínám, že se jedná o příběh plně smyšlený a pokud by někomu z něho něco připomínalo, pak je to podobnost čistě náhodná a nemá vůbec nic společného s vyprávjaním.

Památným dnem se pro Polanku, moji rodnou dědinu stal 26. červen 1924, kdy obcí a krajem projížděl na Slovensko první prezident T.G.Masaryk.
Byly postaveny 3 slavobrány, jedna na začátku obce, druhá uprostřed u školy a třetí nad vesnicí.
Domy zvláště u cesty byly ozdobeny prapory, květinami a věnci. Také na silnici se pamatovalo, tato byla přes noc celá z prachu umetená. Byla totiž prašná.
Toho dne se nepracovalo, byl od práce klid.
Zástupy lidu spolky, obecní zastupitelstvo a školní děti, učitelský sbor s panem řídícím Pěničkou nadšeně zdravily pana prezidenta, který volným tempem projížděl ve svém kočáře obcí. V odpověď na bouřlivé pozdravy lidu na všechny strany se usmíval a přívětivě kynul rukou.
Tak zní dobový záznam této mimořádné události v obci.
Sám si na ni jen neurčitě pamatuji. Byl jsem příliš malý ale pohled na tu důstojnou postavu v kočáře jedoucí kolem našeho Kopečku s naší chalupou ve vzdálenosti asi 15 metrů od místa shromážděné celé rodiny při jízdě prezidenta a umocněným ještě mnohým vyprávěním vzpomínek v naší rodině mi prostě nikdy nedovolilo jinak se dívat na T.G.Masaryka než kladně.
Ať se dají slyšet a číst jak pochvalné tak kritické mnohdy až neuznávající tóny, moje přesvědčení, že bez filosofických idejí a práce prezidenta osvoboditele by postavení naší vlasti nikdy nebylo dobré. A co víc, že by vůbec někdy mohla naše svobodná republika vzniknout.

K neodmyslitelnému koloritu poutě patřil také brusič nožů. To přijela kočovná cikánská rodina s jejich typickým vozem krytým děravou plachtou taženým jedním vychrtlým koněm a druhý kůň ještě v horším stavu šel uvázaný za vozem.
Cigán měl na voze brus ten sundal na zem, vypadalo to něco jako na způsob kolovratu. Šlapáním se točilo kolo a z něho řemenem byl poháněn vlastní brusný kotouč. A cigán šlapal a brousil nože pokud měl co brousit se samochválou, jak dobře a rychle vše všem nabrousí.
Přihlížejících zvláště dětí bylo vždy dost ani neměl tolik práce. Byl na něho takový zvláštění pohled, vidět cigána takhle pracovat.
Říkal přitom různé poznámky a výkřiky třeba když se děti více tlačily tak volal pryč vod stroje ať vás řemen nezasáhne nebo nesahejte na stroj je horký nespalte se! Bylo to jak neskutečné. Říkám to ale podle pravdy.
Další cigán se svýma dvěma pomocnikama zase obchodoval - handloval s oběma koňmi. Nabízel ať si kdo potřebuje koně některého koupí vychvaloval oba své koně tak, že bylo až s podivem, když nikdo tak dobré koně jako ty jeho udřené a jistě hladové “herky” nechce.
Aby doložil sílu jeho koně, zapřaženého do vozu, na jeho pokyn přihlížející dva cigáni chytili za zadní kola vozu aby se netočila aby přesto kůň vůz táhl. Sice to vypadalo, že vůz spíše potlačují vpřed než aby jej brzdili. Jejich chytrost byla nad chytrost.
Takový jejich koňský handl byl pro ně jistě výhodný, když starého sešlého koně třeba něco výhodnějí prodali a někde koupili zcela levně dalšího čímž měli zisk. Toto si dovedli dobře spočítat.
Nějakých jiných neobvyklých větších atrakcí na pouti nebývalo, avšak nelze pochyboval o tom, že na vesnici plnila pouť svůj účel. Zvláště mezi dětmi to byla příležitost k zážitkům a určité hojnosti sladkostí a dárečků na něž dlouho vzpomínaly. Mohu to posoudit i dle sebe.

Vzpomínám si velmi dobře na moji návštěvu pouti v r. 1932.
Druhý den v pondělí jsem totiž šel s mojí maminkou k zápisu do prvního ročníku měšťanské školy ve Vsetíně. Na tuto měsťanskou školu přijímali žáky po ukončení čtyř roků obecné školy a měl jsem tedy možnost chodit dále do školy.
Kdo nechtěl chodit do vyšší měšťanské školy, nemusel. Ukončil ale školní docházku v obecné škole. A to doma nechtěli, prostě chtěli, abych šel dál do školy. Rodiče i sourozenci se tedy rozhodli zřejmě i na doporučení školy že mne nechají zapsat do měšťanské školy ve Vsetíně. Měl jsem z toho jistě radost a s nadšením jsem šel v neděli odpoledne na pouť, která se konala v tu neděli v prostorách před hostincem u Žaludků snad abych se cítil povzneseněji pro cestu k zápisu.
Zvláště jsem se zaměřil i s ostatními školáky na řetízkový kolotoč.
V naší obci nebyla tehdy ještě zavedena elektřina a tak provozovatel kolotoče taková cizokrajně i řečí vyhlížející postava vyřešil pohon kolotoče tak že na vrchu, kde byla dřevěná ráhna, na jejimž konci byly upevněny řetízky se sedačkami, kolem dokola chodili dobrovoníci školáci, tlačili do ráhen a tak kolotoč se točil. Odměna za tu práci spočívala v tom, že za každých 5 odtlačených kol se mohl každý jednou svézt zdarma. Zájem byl značný a bylo i předbíhání k výstupu po žebříku navrch kolotoče, na to točící se pracoviště.
Také já jsem se nechal zlákat nadšenými zájemci točit kolotočem a dotlačil jsem se k touženému místu hýbat kolotočem.
Ale to pak bylo již nad mé síly chodit v poměrně malém kruhu dokola kolem a ještě tlačit břímě 5 x po několika minutách za sebou. To nebylo pro moji tělesnou podstatu ani pro můj jemnocit.
Však také po pátém kole, když jsem sestoupil na zem, netočila se mi jenom hlava ale točil se se mnou a houpal celý svět. Dělalo to se mnou tak jako bych tím měl platit za mé nerozumné počínání. Tak se nechat zřídit.
Ani jsem nebyl schopen se sám za odměnu odtočit.
Po bídném návratu domů jsem jistě přemlouval rodiče ať mne jdou zapsat do školy sami, beze mne, ale nešlo to.
Ráno mi nebylo o moc lépe. Šel jsem na Vsetín zcela zlomený.
Ještě štěstí, že se nedělala příjímací zkouška a byl jen zápis, to by to dopadlo. Všechny formality se záisem odbyla moje maminka to bylo pro mne dobře.
Pravím závěrem, že nikdy jsem se ke kolotoči nebral, ať byl jakkoli křiklavě pomalován a točila jej elektřina větší rychlostí a řetízky byly delší, více nadnášely.
A vůbec mi to nikdy nechybělo a ani nechybí.