K dnešnímu dni, 24. února 2003 se již ukazují rostoucí malé sazeničky rajčat.
Sortiment paprik se ještě neukazuje.

Svátek svatého Jana se slaví 24.6. každého roku. Poslední neděli v měsíci červnu se na oslavu jeho výročí koná v naší obci Polanka pouť. Toto se dodržuje i v současnosti.
Ovšem teď to není tak atraktivní, zvláště pro děti jako za mého mládí.
Již časně ráno se tehdy sjížděli kramáři - trhovci se svým zbožím, které tvořily v hojné míře zemědělské potřeby jako kosy, hrábě, vidly, brousky na kosy tak zvané oselky, nože kříváky, ale i zástěry, košile a potřeby do kuchyně, vařečky, kvedlačky a hračky pro děti a ne na posledním místě cukrovinky.
Vzpomínám si na trhovce s čokoládou, který za jim navrženou cenu třeba 2 koruny nabídl jednu čokoládu se slovy - kupte, kupte, nebude, nebo s různým podobným úslovím. Když nikdo nekupoval, přidával další čokolády až někdo koupil,nebo zřejmě, aby nepřekročil pro něj únosný prodej, začal znovu od jednoho kusu a přitom řečnil, jak na trhu má trhovec lákat kupce.
Takovou typickou postavou na pouti byl i třeba podomní obchodník ze Slovenska, pravili jsme mu braťko, protože každého komu nabízel zboží oslovil braťko kup niečo. Své zboží nosil stále v malé dřevěné krosničce zavěšené na řemeni na ramenou a na břiše a když nabízel zboží, tak se zastavil a krosnu podepřel holí, kterou nosil.
Měl hodně věcí, hřebeny, pomády na vlasy, voňavky, různé spony, takové užitečné věci do domácnosti. Něco takového se dnes vůbec neuvidí. Největší zájem dětí na pouti byl ale o cukroví. Přece když šel na pouť s dětmi otec, strýc, či tetička, přece se muselo něco koupit, jinak by s dětmi nebylo k vydržení. Movití koupili více, méně movití jistěže méně. A kupovalo se hlavně cukroví, ty různé klátky a maliny, takové když se daly do úst, už vydržely nějakou dobu.
Z naší obce pocházela též jedna trhovkyně už nevím jak se jmenovala, bydlela v chaloupce poblíž Vápenkového mostku v Hořansku. Prodávala jen cukroví. To měla rozložené v papírových krabicích na prkně tak, jak byly baleny v té době ve výrobě. Žádná paráda.
Vzpomínám si jak na jedné pouti vyprodala všechny cukrovinky a poslala mne, to už jsem byl větší výrostek abych došel k nim do domu a donesl jí další krabičky cukrovinek. Měla asi důvěru jak ke mně, tak hlavně k mojim rodičům, že si mne vybrala.
Za odměnu jsem jistě dostal cukrový klátek či malinu, už nevím. Spokojenost tedy byla oboustranná.
Bonbon jsem cumlal a pouť byla jako má.

Dne 15. února 2003 jsem vysel do truhlíčku na okně semena rajčete tyčkového, sorta Orkado F1,
papriky žluté, sorta Slovakia
a papriky oranžové, sorta Gourmet.

Pro zdárnou zahrádkářskou činnost v další sezoně, to je v roce 2003, patří včas zakoupit kvalitní semena, cibuloviny, či zajištění sazeniček. Pokud ovšem některé druhy semen nebyly sklizeny na podzim z vlastních zdrojů.
Potřebná semena jsem tedy koupil 3. února 2003.

Slyšely jste někdy slovo napravjač? Jistě ne.
Význam znají jen staří lidé, v jejich době nebyla na vesnici lékařská péče pro všechny tak samozřejmě dostupná. A tak se v některých případech léčilo hlavně doma bylinkami, mastmi , pocením apod.
Mnohdy to vyléčil i koupený rohlík a sodovka, zabalený krk v hadře utržené třeba ze staré košile a držení dětí v teple.
Dětem se někdy stávalo, že si při hrách podvrtly kloub na ruce, zápěstí, či nohu v kotníku.
No a právě napravování lehkého podvrtnutí kloubu dovedl úspěšně provést člověk, který tomu rozuměl a takovému člověku se pravilo napravjač.
I já jsem jednou o prázdninách nešikovně narazil rukou při pádu na zem o dveře a vymknul jsem si levou ruku v zápěstí. Rukou jsem hůře hýbal a bolela. Měl jsem asi 8 roků.
K lékaři se nešlo, kde ty věci, ale můj otec se vypravil se mnou právě k takovému lidovému léčiteli, který napravoval vymknuté klouby. Bydlel v některé vesnici směrem na Vizovice, už nevím kde to přesně bylo.
Přišli jsme k poledni, zastihli jsme jej doma. Napravení kloubu provedl ihned na dvoře. Ani nebylo třeba jít do jeho chalupy.
Jednoduše chytil moji ruku za prsty, odborně ji natáhl až to v kloubu luplo a hotovo. Ruka přestala bolet jen ji ještě hadříkem v kloubě přitáhl, měl jsem to nosit týden a že bude vše dobré.
A také bylo bez jakýchkoliv následků. A ani se vymknutí kloubu již neopakovalo.
Otec mu dal nějaké drobné peníze, poděkovali si vzájemně a šli jsme domů.
Po cestě jsem si koupil rohlík a cukrový klátek jako od bolesti a za týden jsem byl dobrý, nenosil jsem už ani hadřík na ruce a vesele jsem zlobil rodiče dále.

Víte, jak se vyhlašovaly za mého mládí v rodné obci Polanka zprávy z obce pro široký okruh občanů? To ještě neexistoval a ani nebyl znám obecní rozhlas, vždyť do konce do roku 1937 nebyla obec ani elektrifikovaná.
Dělo se tak zcela jednoduše. Zprávy se vybubnovaly.
Starosta starostoval ve světnici své chalupy, tam se scházeli i obecní radní a nic víc a stačil na vše.
K ruce měl jednoho staršího občana, pravili jsme mu strýc policajt, snad byl ve funkci skutečně i obecního policajta a ten ústně vyhlašoval na několika místech v obci zprávy z obce od starosty.
Na ramení měl zavěšen menší buben, říká se mu “estadrata” a když došel na obvyklé stanoviště, tak začal chvíli bubnovat, to své známé : tala, tala, tala, talala, což několikrát opakoval, čímž vzbudil pozornost a zájem sousedů, aby se mohli přiblížit a vyslechnout zprávy a spustil: Na vědomost se dává a hned četl, co za prvé, za druhé atd. až vše přečetl.
Jeho takový zvučný valašský hlas byl dosti daleko slyšitelný. Měl k tomu takovou patřičnou obecní figuru.
Nakonec ještě krátce zabubnoval a tím asi naznačil dík za pozornost.
Z naší chalupy vždy někdo vyběhl, poslechnout co se vyhlašuje, často jsem to byl já. Stačilo dojít na kraj kopečka za naší chalupou nebo doběhnout ke starému mostu, u něhož měl bubnující policajt svoji poslední zastávku.
Někdy se stalo, když těch vyhlášených zpráv bylo více, že se všechny ani nezapamatovaly a něco se i zapomělo. Ale hlavní zprávy se musely pamatovat.
Takto se vyhlašovaly i důležité informace, třeba z jara o pachtování - pronájmu obecních pozemků nebo o konání nějaké dražby věcí. Odtud se říká, že se svým majetkem “přišel na buben”.
Takové vyhlašování obecních zpráv se dělo v době i po válce, než byl zaveden obecní rozhlas.
Bubnování zpráv mělo svůj pěkný obecní kolorit. V současné době to není ani představitelné. Vypadalo by to tak na nějakou pouťovou či hodovou taškařici.

Vždy bylo známo, co je člověku prospěšnější, zda přejídání či skromnější životospráva.
Posuď tedy každý sám, na čem jsi:
Těžké závaží je prázdné břicho, stále je cítíš.
Ale mnoho jídel přináší zase řadu nemocí a jen střídmý život vydá na dlouhý život.
Měj na paměti, že méně jíst, méně pít, jen tak budeš dlouho živ a když Ti právě hodně chutná, tak již raději nejez.
A když chceš mít sladké sny, večeři zkrať.
Rozděl si vhodně příjem stravy během celého dne podle rčení: snídej sám, o oběd se rozděl se svým přítelem a večeři daruj nepříteli.
Nepomíjej rady, že nejlepším kuchařem je hlad.
Nebuď nikdy v jídle vybíravý, či dokonce mlsný.
K vyvážené konsumaci jídel patří i příjemné stolování. Nadarmo se nepraví, že lepší je podaný suchý krajíc chleba s veselou tváří než velký pekáč dobrých buchet podaný s ustaranou tváří.
A ještě osvědčenou moudrost. Čas k jídlu ,čas k dílu. A co chceš udělat zátra, udělej raději dnes, co máš sníst dnes, nechej si třeba něco na zítřek. Shrnutě řečeno: skromné jídlo, střídmost při stolování a rozumné stravovací návyky byly předností mnoha generací našich předků platné i v naší době.
Jsi ochoten tak žít?