A víte, jak se zjišťovala u vepře živá váha? Jednoduše, řeznickým metrem. Ten je odchylný od centimetrových dílků na krejčovském metře tím, že má větší vyznačené dílky. Jeden dílek na něm znamená jeden kilogram živé váhy.
Takovým metrem se změří objem hrudníku vepře a kolik má dílků na něm, tolik má celkovou živou váhu. Je to celkem jednoduché a dosti přesné. Metr měla většina chovatelů. Kdykoliv si jím mohli kontrolovat přírůstek na váze.

Po válce již moji rodiče nemohli hospodařit na poli s ohledem na svůj věk. Majetek tehdy připsali jako dědictví u notáře 5.10.1946 svým dvěma synům. Tehdy jsem také dostal formou dědictví malou parceli půdy ve výměře 1025 m2 na které až dosud zahrádkařím.
Můj bratr Jan, hospodařící na zděděné jedné polovině zemědělské usedlosti choval polovinu dobytka a také vždy 2 vepře o kusové váze přes 2 metráky, ale ne na prodej do výkupu. Byl totiž zaměstnán a na zdroji peněz ze zemědělského podnikání mu tak nezáleželo, proto vše zkonzumoval sám s rodinou, tedy i ročně dva vepře v časovém odstupu asi čtvrt roku. Takže u něho byly vepřové hody dvakrát v chovatelské sezoně po mnoho roků a já jsem při nich nikdy nechyběl.
Dělali je většinou známí řezníci. Několikrát je dělal i bratr sám s mojí pomocí. Hlavně jsem vařil jitrnice, jelita a dělal klobásy. Jistěže jsem si potom odvezl i patřičnou výslužku vepřových dobrot a po vyuzení i maso a špek jako další dobroty. Zvláště vyuzený špek zvaný podbřušec, to je špek z břišní části vepře prorostlý masem, byl výborný jako anglická slanina.
A co k tomu ta bratrova domácí slivovice z pravých valašských švestek zvaných karlátky patřící k tomu všemu nejen ve vepřové hody ale kdykoli jindy, to bylo panečku něco! A ten burčák!
V té době se musela stahovat z každého doma poraženého vepře kůže od krku po zadek a od boku výše. A dávala se zbavená zbytku tuku a nasolená do sběrny na Vsetíně za peníze. To si už zařizoval řezník ve své režii, kůže dostal totiž od bratra zdarma, nemuselo se tedy o tuto záležitost starat. Kůže byla coby surovina pro průmysl.
Stejná situace s chovem vepřů byla i u mojí sestry Marie v Prlově, s tím rozdílem, že je chovala do váhy 2,5 až 3 metráky. Chovala občas i prasnice k vrhu selat a taková prasnice měla i přes 3 metráky, když se za několik období plodnosti porazila. Vzpomínám si na poslední takové vepřové hody, kdy jsem se synovcem Jankem šel do prasečího chlívka vytlačit mohutnou prasnici ven, kde na ni čekal řezník. Prasnice se chvíli nechala hladit, ale náhle vycenila zuby, zaryčela své huf, huf, huf a vrhla se na nás. Nikdy předtím a nikdy potom jsme tak rychle nepřelezli asi 1,6 m vysokou dřevěnou stěnu prasečího chlívka. Nedbal jsem vůbec na to, že na takový výkon jsem něměl figuru. A měli jsme štěstí, jinak byla naše lýtka potrhaná. Asi v nás tedy vepř cítil nepřátele. Po nás šla k ní teta se škopíkem nápoje a ta jej bez potíží vyvedla na dvůr.
Druhý veselejší případ je několik málo roků starý, opět u tety v Prlově. Vepř, dřív než jej ve chlévě uvázali za nohu, vyběhl z chléva a běžel venku po sněhu do pole nad chalupou. A všichni přítomní za ním, naháněli jej zpátky na dvůr. Hospodyně běhala po poli za vepřem i se škopkem a lákala prase k sobě. Nakonec se podařilo společnýma silama vepře chytit a uvázal na provaz za nohu.
Sousedé jistě když viděli v takové sestavě celou rodinu běhat ve sněhu za vepřem i se škopkem si třeba mysleli, zda se tam trenuje nějaká nová disciplína na hasičské závody, nebo zda jsme se snad trochu nepomátli.
Ale vše dobře dopadlo k žádnému zranění nedošlo, aspoň jsme všichni vyhládli a o to víc nám potom chutnaly ty dobroty.
Při zabíjačce jsme byli vždy dobře sehraná partie, kdy každý měl svůj úkol ať při čištění či vaření dobrot. Když práce skončila pak to příjemné posezení v teple kuchyně při malém kalíšku slivovice bylo nepřekonatelné.

Jak šel čas, zakoupená selata rostla a tloustla. Kolem vánoc, když mrzlo, dělaly se vepřové hody.
Vše dělal můj otec. Měl v té práci zkušenosti a vytříbený chuťový cit, což znamená, že nadělaná tlačenka, jitrnice, jelita a kobásy, uzené maso a slanina se v ústech jen rozplývaly. Obzvláště klobásy měly nenapodobitelnou chuť.
Snad k tomu přispívalo i to, že k topení při uzení se používal jalovec. Za mých mladých let rostl jalovec všude na pokraji lesa, na pasínku a i v poli. Byl to nežádoucí plevelný keř. Nebyl vůbec hájen, mohl se volně vytínat. V současnosti u nás již mizí a jeho těžba je přísně zakázaná.
Ovšem, když se do klobás, jelit a jitrnic nedalo to co tam patří, jako koření a podobně, pak by asi ani uzení jalovcovými keři nedalo těm šperkům, jak se tomu říkalo, tu správnou chuť. A toto právě můj otec výtečně dovedl.
Ještě k vlastnímu uzení vepřového masa, špeku a klobás.
Za mých časů se udilo kouřem z komína na půdě chalupy. Kousky masa připravené k uzení se pověsily na háčky na komíně a v jeho blízkém okolí, kouř se zastavil v komíně, nešel nad střechu, nýbrž se pustil bočním otvorem, tak zvaným sopůchem, kterým kominík občas čistil komín a kouř tedy šel na zavěšené maso na komíně. Takové uzení masa bylo lepší, činilo se za mrazu, trvalo více dní, prakticky celou zimu, pokud se maso postupně nesnědlo. Vyuzené maso, špek a klobásy bylo křehké a výtečné chuti.
Před vařením nedělního obědu se šlo jednoduše na půdu, říkali jsme na hůru, uřezaly se patřičné porce a hned se vařilo. Vždycky k takovému masu bylo kyselé zelí a brambory, někdy ojediněle i kynuté knedlíky zvané šišky. Během týdne se maso vařilo málokdy. Převážně se jedla moučná jídla, pohančená kaše, tvarohová jídla, mléčná jídla, přičemž připomínám valašskou domácí kyselicu, vylepšenou smetanou, vajíčkem a nakrájenými kousky klobásy. Takže podle pravdy během týdne ani nepřipadla chuť na masitá jídla. Bezmasá jídla byla dostatečně sytá a chutná.

Pokud si vzpomínám a pamatuji, chovali jsme tak 12 až 15 hus, kolem 20 slepic, 2 kozy a patero hovězího dobytka. Mohu říct, že husa je hloupá, neříká se nadarmo o někom, že je hloupá husa. Ta půjde jen tam, do sousedovy trávy, odkud je vyháněna a na svém pasínku má trávy více. A o mlsných kozách ani nemluvím. Mám své zkušenosti.
Zaměřím se na náš chov vepřů. Vždycky jsme chovali 2 kusy a krmili do váhy asi 160 kg. To byla taková běžná chovná váha vepře, větší kus měl větší spotřebu šrotu a šrot by už chyběl. Kupovat zrno pro výkrm se nevyplatilo. Když někdo vychoval vepře přes 200 kg, to si o tom dovedli ve vesnici i vyprávět.
Takže k chovu bylo třeba koupit sele, mladého vepříka o váze kolem 3 - 4 kg. Moji rodiče chodili jej kupovat na jarmak (z německého slova Jahrmarkt) do Vizovic. Jistěže pěšky, toť byl spolehlivý dopravní prostředek starých Valachů. Autobus jel zřídka kdy. Já jsem byl též jednou v takové výpravě na malé vepře, ale nepochybuji o tom, jak jsem byl asi obtížný sobě i rodičům. Jak mne bolely nohy a nechtělo se mi jít dále. Nepomohl asi ani koupený bílý rohlík místo černého chleba, který jsem měl na svačinu. Selata se kupovala v měsíci dubnu až květnu.
V tržišti bylo několik vozů se selaty a každý zájemce si mohl vybrat svůj kus dle váhy, či dle vzhledu hlavy. Zvláště se sele hodnotilo dle rypáku, každý chovatel měl své poznatky, jaký vepř ze selete vyroste, při jistých znacích. Třeba protáhlá hlava, takový vepř byl na delší chování, krátký čenich na kratší chov a také zda vepř bude více mastný, to je špekový. Jedno ale bylo jisté. Koupilo-li se podařené sele, rostlo a vyrostl podařený vepř a naopak, nepodařený vepř dobře živený nepřibíral na váze.
Když se sele ve voze vybralo, označilo se na hlavě trochou kolomazi z kola vozu nabraného prstem, aby se zpětně nezaměnilo s ostatními. A vybíralo se druhé stejným způsobem. Zaplatila se pak patřičná částka, selata se dala do pytle, hodila na záda a pak již zpět k domovu.
Asi za měsíc se zavolal zvěroklestič. To chodil po vesnicích pan Bořuta z Jasenné a prováděl na zavolání takové práce. Kastrování selat bylo nutné, aby vepříčci po dorostení neztráceli občas na váze. Vzniklou ranku po zákroku zašil nití, zvanou dratva a někdy to tak všelijak napravidelně, nehezky, ale dobře. Odtud je název pro nevzhledné šití, že je to šité prasečím stehem.
A vepříci se krmili, rostli a všichni se těšili na vepřové hody. Samozřejmě i já.
Pro vepřové hody byl určen u nás jen jeden vykrmený vepř. Druhý byl prodán řezníkovi, aby byly peníze na vedení domácnosti. Při výkrmu dosáhli zpravidla vepříci stejné váhy.

Pokud si vzpomínám, od mého mládí vždy byly vánoční svátky prožívány aspoň ve značné míře podle křesťanských zvyků a obyčejů.
Pocházím z evangelické rodiny. Udržování a dodržování biblických ustanovení během celého roku se dělo u nás v tichu duše, rodiny a bohoslužeb. V upřimnosti víry bez vnějších zdůrazňovaných a znázorňovaných viditelných činů působících mnohdy snad více na efekt a podržení si svého vlivu, jak činí některé církve.
Vánoce začínaly v naší rodině jako jinde adventem. To je doba 4 týdnů očekávání příchodu spasitele, narození Ježíše Krista. Je to ten týden bronzové, stříbrné a zlaté neděle a poslední týden končil Štědrým dnem kdy končil také půst. Na Štědrý den večer se již v hojnosti jakou kdo měl hodovalo. To jsou ty naše vánoční oslavy, ukončení adventní doby, ukončení čekání narození Páně, jeho příchod, zrozením v Betlémě hned na druhý den. To je v první vánoční svátek a druhý den, druhý vánoční svátek Štěpána znamená příchod Tří králů, Kašpara, Melichara a Baltazara od východu vedených hvězkou nad Betlémem, kteří přišli se poklonit zrozenému králi dle předpovědi proroků a přinesli mu dary, zlato, kadidlo a myrhu.
Pro nás malé děti i pro starší to byla ale doba očekávání dárků pod stromečkem od Ježíška. Tomu jsme věřili. Dárky nebyly “nic moc”, řeknu-li to dle pravdy. Byly odvislé od možností rodičů, či starších sourozenců, pokud byli výdělečně činní. Zpravidla to bylo oblečení či obutí, které se muselo již koupit. Ovšem nejmladší byl v nevýhodě, protože zpravidla nosil i věci po starším, které mu byly malé a on do nich dorostl. Nebo pomeranče, vlašské ořechy, někdy i ručně zhotovená nějaká hračka. Třeba ze skořápek ořechů, z tvrdého papíru, nějaké vystřihovánky a tak dle fantazie a možností rodičů, sourozenců a tetiček.
Dlouho na nás, zlobivé děti platilo, že nebudeš-li poslouchat, Ježíšek ti nic nepošle. Trochu jsme se na dárky vždy těšili a tomu jsme byli ochotni přizpůsobit své jednání co do poslušnosti.
Působivý byl i takový žertovný příslib, že můžeme pod stromečkem uvidět i papuči zlatou. A skutečně tam byla hezky zabalená stará papuče, s latou na špici. Smíchu bylo dost.
Ozdoby, baňky na vánoční stromeček byly jen z mála kusů kupované, převládaly papírové ozdoby, jako řetězy, figurky andílků, ptáčka, zvířátka z barevných papírků a staniolu. Takový zabalený kousek cukru ve staniolu byl vítanou ozdobou, též i ořechy a sušené švestky i jablka. Špice na stromečku byla ze skla kupovaná.
Z vánočního cukroví se pekly pouze dva druhy. Jednak obyčejné keksy, slepované marmeládou nebo povidly či i neslepované. Druhé cukroví byly dvojbarevné věnečky, které jsme pekli ještě v nedávné době. Recept na ně je od tety Marie v Prlově a ta jej má ještě ze školy ve Valašské Polance od nadučitelky paní Pěničkové. Učila je ruční práce a vaření. Dle něho se již napeklo sladkých věnečků!
Vánočka se nepekla, zato ale se napeklo množství dobrých hruškových buchet, to jsou ty dnešní frgály. A také se pekly tvarohové vdolečky.
Ani vánoční kapr nebyl, ten se kupoval až po válce.
Na vánoční svátky byla vykrmená husa se zelím a brambory, někdy knedlíky. A drůbež. Slepice, které byly vynesené, nesnášely již vejce, šly na pekáč.
Pivo, ani sodovky se nekupovaly, pila se pramenitá voda ze studny, čaj z lipového květu a mléko.
Zrnková káva se vůbec nevařila. Na snídaní bylo vařené mléko, ale často mletá žitovka, to byla pražená pšeničná zrna a cikorka. V dnešní době je to smíchané pod název melta. V neděli a ve svátky se přidalo do takové kávy několik mletých zrnek pravé kávy, což bylo pro sváteční příchuť.
Žilo se tak říkajíc k poměrům přiměřeně, jistě ne v přebytku. Když se na poli urodilo a ve chlévě byl přírustek dobytka, který se zpeněžil, bylo lépe. V době neúrody se žilo hůře. S tím se muselo vždy počítat a řídit se podle selského rozumu hospodáře.
O nedělích občas ale o svátcích vždycky se chodilo pěšky do kostela na Vsetín. Náš evengelický kostel je ten horní bez věže. Dráha nebyla postavena, teprve ve třicátých letech se již jezdilo vlakem a nemuselo se jít pěšky do města i za jakýmkoli jiným vyřizováním. Tak mohli jezdit ze vzdálenějších obcí školáci do měšťanské školy ve Vsetíně, což byl i můj případ.
Takové jsou po letech moje vzpomínky na vánoční dobu prožitou za mé mladosti. Jsou vždy veselé. Jako děti i dospělí s námi jsme se radovali ze všeho i z těch maličkostí. Prostě z toho všeho, co pod stromečkem bylo.
A byli jsme šťastni.

Pěkně zdravím a vítám všechny návštěvníky a příznivce Zahradkářského deníku v roce 2003. Mnoho úspěchů všem.

Zase dilema, zda ano, či bez dárků, jen tak. Vzpomínka na všechny dřívější společné rodinné vánoční oslavy, kdy vánočních dárků byly plné tašky, třeba k tomu i plný prádlový koš dárků, nějak zatratila myšlenku, aby se o těchto vánocích upustilo od záměru kupovat dárky.
A tak ihned vyvstal pro každého úkol, čím koho obdarovat. Při průběžném dotazování jednotlivců na toto téma vždy zazněla odpověď, že nikdo nic nepotřebuje, že vše má.
Řešení našla vnučka Johanka tím, že navrhla, aby každý jednotlivě napsal svůj Wishlist, co by si přál mít pod stromečkem.
Osvědčilo se to. Každý napsal hned několik námětů. A byly též ze značné míry koupeny tak, že na štědrý den byl stromeček opět, skoro jako vždy v minulosti, opět obložen taškami s dárkami. Bylo to hodně milé.
Vánoční cukroví?
To bylo bezpečně včas napečeno, nebylo spálené, jeden kus jako druhý. A ani nevím, která kuchařka jej pekla. A bylo chutné a ani nezbylo.
Vánoční kapr?
Vánoční kapr byl včas koupen, naporcován, vysmažen a podán na slavnostní štědrovečerní stůl. Ovšem měl kostičky i kosti, což u některých stolovníků budilo obavy, aby nezůstaly zabodnuté v krku.
Já takové obavy nesdílím. Drobnější kosti klidně polykám, aniž je vytahuji z porce.
A též i ty větší a nic se mi špatného nepodařilo. Rozkousal bych i ty velké, ale s ohledem na spolustolovníky jsem tak nečinil. Z toho prostého důvodu, aby to sami třeba nezkoušeli a tedy chroupání rybích kostí by se pak mohlo jevit jako neestetické. Zavrhl jsem tento počin.
Já si vzpomínám na jednoho spolupracovníka, kamaráda Karla Křížka, původem z Třeboně z kraje rybníků, který byl za války totálně nasazen na práci ve Zbrojovce. Jemu posílali z domova uzené ryby, které jedl tak, že jim utrhl hlavu, vzal lžici, kterou vybíral maso z té ryby i s kostmi. A jedl. Pouze značně velké kosti nepolykal. Nikdy nic se mu nestalo, žádná zapíchnutá rybí kůstka v krku nebyla.
Dělám to také tak, dosud bez nějakého nepříjemného následku.
Tím ale nedávám nikomu návod, jak jíst ryby. Copak, když by došlo k maléru a já byl pak v podezření, že jsem něco přichválil, co nepatřilo tomu konzumentu ryb, který je citlivý na zapíchávání kybích kůstek v krku.
V závěru štědrovečerních oslav zazněly i vánoční písně hrou na keybord, což bylo vítané a milé zpestření programu.
Prožili jsme vskutku opět radostné a veselé vánoce s dobrým vykročením do nového roku 2003 podle naší dlouholeté vánoční tradice.