Tak na zahrádce co se urodilo, také se sklidilo, částečně i zkonzumovalo a na posledním místě došlo i na zavaření červené řepy. Uskutečnilo se to až dne 17. prosince 2002. Bylo jí málo, jen 5 zavařovacích sklenic o obsahu 0,5 litru.
Tímto zavařovacím počinem skončila všechna činnost kolem zahrádky v roce 2002.

V pátek 13. prosince má svátek svatá Lucie. A pranostika praví, že Lucie noci upije, ale dne nepřidá.
To znamená, že zimní slunovrat je tady, ale krácení noci a prodlužování dne ještě nezačalo.
Budeme sledovat další pranostiky i o tomto dění.

Dívenky, které by se i vdaly a neví, zda to v příštím roce může být, si včas vyhlédly třešňové větvičky, aby je na svatou Barborku uřízly a daly do vázy. Samozřejmě do vody.
Na středu 4. prosince totiž připadá svátek Barbory a to znamená, že mnohé z děvčat si dávají do vody třešňovou větvičku a čekají, zda jim do Štědrého dne vykvete. Pokud ano, budou mít do roka svatbu.
Větvička může být i višňová, či jabloňová, ale měla by se trhat již v předvečer svátku. A měla by se dát na teplé místo do vody.
Tradice Barborek je u nás známá od nepaměti a asi na té víře něco je, že se každým rokem to vkládání větviček opakuje, že se to přání i některé dívce vyplní.

Svatá Kateřina, je to 25. listopadu, na potoce máchá, což znamená, že ještě nemusí mrznout, ale svatá Barbora, je to 4. prosince, bělí, což upozorňuje, že je sníh a mrzne.
Tedy již v žádném případě se nespoléhat na opožděné babí léto.

Za hlubokého, zlého, protektorátního válečného stavu jsem jezdil téměř každou neděli na návštěvu své sestry Marie, provdané do vedlejší obce Prlov. Přesto, že tato obec byla v roce 1944 bolestně postižena okupační mocností vypálením několika domů, jezdil jsem tam pro vzájemnou potěchu stále. Byl jsem svobodný.
Autobusové spojení bylo snad jen jednou, či dvakrát denně, a to v pracovní den, včetně soboty, kdy se vždy také pracovalo. Tedy mimo neděli, kdy autobus na lince Valašská Polanka do Vizovic nejezdil. Chyběly pohonné hmoty.
Některé autobusy na krátkou vzdálenost, třeba ze Vsetína do Jasenic k odvozu zaměstnanců Zbrojovky jezdily na dřevoplyn. Ty měly na boku u dveří namontován kotel, ve kterém se topilo dřevem za menšího přístupu vzduchu a vyvíjený plyn se vedl do motoru k jeho chodu místo benzinu.
Tedy nedělní doprava byla buď pěšky, nebo na kole. Pro mne bylo samozřejmě výhodnější jezdit na kole. Sice jsem přeborníkem v jízdě na kole nebyl, ale dovedl jsem na něm vozit i značně plnou tašku s výsluškou od sestry, včetně velké konvy s mlékem. Ač to nebylo dovoleno, jako téměř vše se dělo s rizikem.
Motocykly a auta soukromých osob nejezdily, nebyl potřebný benzin. Na silnici jezdila jen německá vojenská technika.
Osobním dopravním prostředkem tedy bylo hlavně jízdní kolo.
Na celém obsazeném území protektorátu platil přísný předpis o zatemnění oken a všech zdrojů světla, kde by se mohlo otevřeně svítit. V každém domku i chaloupce se všechna okna zatemňovala, aby se dle světel nemohli angličtí letci nad územím při nočních bombardovacích náletech orientovat.
Porušení tohoto předpisu si nikdo nedovolil učinit u vědomí zlého postihu, který by při zjištění následoval.
V našem domě jsme měli zhotoveny pro každé okno z tuhého černého papíru trochu větší kusy, než bylo okno, připevněné na dřevěné tyčce. Daly se večer snadno pověsit na okno a ráno srolovat a postavit do kouta světnice k dalšímu večernímu používání.
Také malé přenosné svítilny, zvané laterně na petrolej, používané ke svícení při práci ve chlévě a stodole byly zatemněny.
A samozřejmě i kola musela mít zatemněné reflektory. Mohlo se jimi svítit jen štěrbinou na skle asi velikosti jeden centimetr široké a asi pět centimetrů dlouhé.
Dalo se s tím při jízdě jakž takž svítit. Na cestách byl malý provoz, jezdilo se i po paměti a dle znalosti terenu.
Na návštěvách v Prlově o nedělích jsem se obyčejně zdržel i do 21 hodin.
Při jedné zpáteční pozdní zimní jízdě kolem vánoc bylo tolik sněhu, že cesta byla zavátá, málo prošlapaná, příkopa srovnaná sněhem s okolím. Stopy saní, na kterých se vozily náklady byly zaváté. Nedalo se dobře rozeznat, kudy cesta vlastně vede.
V zatáčce asi v polovině cesty jsem nepoznal, že cesta se již odklání doprava a já jel stále rovně. Dojel jsem až k lesu, dále to nešlo a udiveně jsem zíral, kde se tu v té tmě vzal les.
Rychle jsem se ale otočil a úprkem běžel zpět. V hlavě mi svitlo nebezpečí, které na mne mohlo číhat, když by mne u lesa v tu noční dobu zjistila případná okupační vojenská hlídka s taškou plnou jídla a nedělal jsem si vůbec naději, že bych se vymluvil z podezření, že tady v lese v noci někoho zásobuji jídlem. A to by bylo kruté se zlými následky.
V současnosti se to již zdá jako neuvěřitelné vyprávění, ale taková to byla zlá doba se svými skutečnostmi.